Článek
Jaký je momentálně život v zemi, kterou zákeřná nemoc postihla nejvíc v Evropě?
Katastrofa. Ty počty denně nově nakažených a zemřelých jsou šílené. Naštěstí to vypadá, že se už aspoň trochu stabilizují. Přestaly se navyšovat.
Opatření proti koronaviru jsou v Itálii podobná jako u nás?
Dá se to tak říct. Obchody jsou mimo potravin, lékáren či drogerií pochopitelně zavřené. Platí to samozřejmě i pro restaurace. Jen roušky možná Italové nenosí tak důsledně jako je tomu u nás. Už prý ale začínají být mnohem zodpovědnější, uvědomují si vážnost situace. Já to ovšem aktuálně nemohu zcela stoprocentně posoudit, protože raději nevycházím vůbec z bytu. Maximálně na balkon.
Roman Macek v dresu Juventusu v tréninkovém komplexu italského klubu.
Jak se tedy stravujete?
Nechávám si vozit buď hotová jídla, anebo suroviny, z nichž se snažím si něco uvařit. Nejsem v tom úplný začátečník. A pokud zrovna nevím, jak postupovat dál, zavolám si do Česka někomu o radu.
Daniele Rugani z Juventusu byl úplně prvním pozitivně testovaným hráčem nejvyšší italské fotbalové soutěže. K němu pak přibyli také záložník Blaise Matuidi a argentinský útočník Pablo Dybala. Byl jste s nimi v kontaktu?
Přímo ne. Ale s prvním mužstvem Juventusu občas trénovali někteří hráči béčka, s nimiž jsem do styku přišel. Všem nám pochopitelně nařídili domácí karanténu. U žádného z nás se ale nemoc naštěstí nezjistila. I já se cítím v pohodě. Jsem v neustálém kontaktu s jedním z klubových doktorů Juventusu.
Před rokem a půl jste ale přestoupil z Juventusu do švýcarského Lugana...
Je to tak. Jsem jeho hráčem. Jenže když se mně na podzim bolesti v chodidlech vrátily, Juventus mně nabídl, že mi pomůže s léčbou. Ponechal si na mě i po přestupu předkupní práva. Já mám navíc se všemi v turínském klubu, do něhož jsem přišel už v šestnácti letech, perfektní vztahy. I proto mi zřejmě chtějí pomoct k brzkému návratu na hřiště. Moc si toho považuju.
Roman Macek po podpisu smlouvy a Luganem.
Už jste k tomu byl dost blízko. O to víc vás asi přerušení všech evropských soutěží a nemožnost trénovat zřejmě mrzí, že?
Jasně. Pro mě to teď rozhodně není vůbec ideální situace. Zvlášť když se můj zdravotní stav koncem února rapidně zlepšil. Snažím se to ale takhle tolik nevnímat. Momentálně jsou kolem nás mnohem podstatnější priority. Důležité je především zdraví lidí.
Lze se nějak připravovat i doma?
Ale ano. Já teď potřebuju hlavně rehabilitovat. Cvičení na zpevnění chodidla i v malém bytě zvládám.
A jak jinak se teď zabavíte?
Volám často do Česka. Mimořádně mě zajímá, co se u nás děje. Jsem v obraze. Mluvím s rodiči, příbuznými i kamarády. S těmi si občas zahraju přes počítač i nějaké hry.
Díváte se v Itálii na televizi?
Na zprávy už raději moc ne. Těch negativních informací ohledně šíření koronaviru se z obrazovky hrne strašně moc. Spíš teď vyhledávám kanály s italskými filmy.
České si taky pustíte?
Určitě na nějakou českou klasiku brzy dojde. Vyloženě oblíbený nemám žádný. Ale kupříkladu Pelíšky zhlédnu snad každé Vánoce. Asi si je pustím i teď.
Takže žádné deprese vás nepřepadají?
Netvrdím, že se mi momentálně žije snadno. Jsem ale v cizině už dlouho. Poslední dobou jsem se musel navíc vyrovnávat se situacemi, že jsem kvůli zranění fotbal hrát pořádně nemohl. Takže jsem mentálně posílený.
Věříte, že se dohraje italská liga?
Tak to fakt netuším. Myslím, že to teď neví vůbec nikdo. Začne se to řešit zřejmě až v době, kdy se situace kolem nás aspoň trochu uklidní.
A českou ligu jste v zahraničí stíhal sledovat?
Jasně. Hlavně Zlín, odkud pocházím. Zaznamenal jsem, že klukům vůbec nevyšel vstup do jara, a že se vrátil kouč Páník. Pokud se liga znovu rozběhne, budu jim hrozně moc držet palce, aby se zachránili.
Máte v současném zlínském kádru ještě nějaké kamarády?
Hodně dobře se znám se stoperem Bačem. Nastupovali jsme spolu v mládežnických kategoriích. V kontaktu jsem dodnes s útočníkem Šimonem Chwaszczem. Jsme velcí přátelé, píšeme si nebo voláme prakticky denně.
Váš otec byl výborným extraligovým volejbalistou a poté i trenérem. Jak se stalo, že jste nešel v jeho šlépějích?
S fotbalem se obvykle začíná v žákovském věku o něco dřív než s volejbalem. Táta možná zpočátku trochu počítal s tím, že se později pod síť přesunu. Ale mě fotbal strašně chytl, po dvou letech už nebylo co řešit.
Nevadilo mu to?
Myslím, že ne. Vždyť mohl mít z mé fotbalové kariéry zatím radost. Až ten poslední rok, kdy mě hodně provázela zranění, nebyl zrovna vydařený.
