Barák je z Verony nadšený. Chci se stát lídrem, tahounem, plánuje bývalý slávista

Samozřejmě, že mi výhra udělala radost. Ani ale nejde o to, že jsem porazil Udine, není to důležité. Spíš jde o potvrzení toho, jakou cestou se ve Veroně snažíme jít. I s tím, co chceme hrát. Zatím není zákonitě všechno stoprocentní, je tam hrozně moc věcí na zlepšení. Myslím, že to bude ještě nějaký čas trvat. Přestupové okno se uzavírá pátého října, možná bude ještě nějaký pohyb v kádru. Každopádně máme hodně zajímavý tým, společně se stylem, který trénujeme, můžeme mít hodně zajímavou sezonu.

Trenér Jurič má školu kouče Atalanty Bergamo Gasperiniho. Byl několik let jeho asistentem. Jdeme stejnou cestou. Tedy hodně fyzicky náročným stylem fotbalu. Takové dávky jsem v životě nezažil, dostáváme se v tréninku i přes deset kilometrů. Zátěž je opravdu velká. Normální trénink chodíme přes sedm kilometrů. V Udine nebo v Lecce jsem se na taková čísla nedostal ani při nejtěžších trénincích. Vážně jsou obrovsky intenzivní, tým je díky nim kondičně fantasticky připravený. Fyzično potřebujeme k naší hře, chceme být co nejvíc variabilní a kreativní, co nejvíc hrát kombinačně. A dostat se jednou třeba jednou na úroveň Atalanty.

Určitě ano. I díky tomu jsem chtěl do Verony jít, projekt mi dával celkově smysl. Může to být pro mě skvělý krok v kariéře, který mi může pomoct po individuální a rozvojové stránce. Pracovat pod trenérem Juričem a jeho nároky. De facto jeden z hlavní motivů přestupu byly také finance. Ať chceme nebo ne, v dnešní době musí mít klub peníze, aby mohl přivést nové hráče. Nyní ale kluby většinou nenakupují, děje se málo prodejů. Nejsou na ně peníze. Majitelé klubů nevědí, co bude, jsou ostražití. Udine mě chtělo pouze prodat. Ve hře sice bylo víc variant, nakonec jedinou byla Verona. Celková částka transferu se vyšplhala až na jedenáct milionů eur, takže jsem se historicky nejdražším hráčem klubu. Je pro mě dobře, že jsem přišel v nějaké pozici. Cítím zodpovědnost. Je pro mě skvělá vizitka, že do mě klub v této době investoval takovou sumu.

Záleží na úhlu pohledu. Já beru angažmá ve Veroně jako fantastickou výzvu a příležitost. Netajím se, že chci být jedním z nejdůležitějších hráčů týmu. Lídr, tahoun. Na hřišti i mimo něj. Pro klub chci odvést nejvíc, co půjde. Staví mě to do pozice, že si můžu vyzkoušet, jestli jsem silný i po mentální stránce.

Ano. Fanoušci jsou super, je tu velká základna. Město fotbalem neskutečně žije. Hellas vyhrál jeden titul, lidé jsou na to patřičně hrdí. Nebývá úplně zvykem, aby klub ze severu měl spíš jižanskou mentalitu. Verona ano. Atmosféra, fanoušci, město. Jasně, Lecce bylo po této stránce ještě víc, tam nic jiného než fotbal neexistuje. Ale ve Veroně je to víc horké než bylo v Udine.

Hostování v Lecce beru jak perfektní krok, měl jsem v mužstvu výbornou pozici. Trenér byl úžasný, jsem s ním pořád v kontaktu. Chtěl mě s sebou v létě do Parmy, ale klub neměl finance na přestup. Máme spolu skvělý vztah, hodně mě toho naučil. Býval totiž také středním záložníkem. Milí byli ale i lidé v klubu, v Lecce jsem byl šťastný. Jde o nádherné město, které leží možná v nejhezčím kraji Itálie. Je tam pořád teplo, moře. Na život parádní destinace. S fanoušky jsem měl vynikající vztah, berou mě skoro jako za vlastního. Vůbec hostování v Lecce nelituju.

Po sestupu jsem o tom neuvažoval, mám svoje kariérní cíle. Samozřejmě, chci se dál zlepšovat, dostat se jednou do některého z nejlepších klubů, co půjde. Takže cíle mám co nejvyšší. Zůstat v Lecce by byl pro mě krok zpátky, nedával mi smysl. Ani kdyby Lecce zůstalo v Serii A, nejspíš bych nezůstal.

Jsem nadále v kontaktu s prezidentem Lecce, je to skvělý chlap. Domlouvali jsme se, že příští léto přijedu na dovolenou, že se uvidíme. Říkal mi, že by i v případě záchrany stejně nemohli tuto sezonu vytvořit silnější mužstvo. Že by stejně hráli zase o sestup.

Prvním bodem je záchrana. Jakmile se dostaneme na hranici čtyřiceti bodů, což v Serii A garantuje záchranu, můžeme se koukat dál. Uplynulou sezonu skončila Verona devátá, myslím, že tým kvalitu a potenciál má. I díky náročnosti naší hry budeme pro každého soupeře strašně nepříjemní. Ať už budeme stát proti Juventusu nebo Neapoli, nesilnějším italským klubům. Nikomu se proti nám nebude hrát dobře. I když se nám nebude herně dařit, pořád budeme tým, který je fyzicky strašně nadupaný, nenechá soupeře produkovat jeho hru. Tohle může být naše obrovská výhoda. Věřím, že díky ní budeme sbírat v Serii A hodně bodů.

Užívám si ho moc. Ale teď je to trochu složitější, přítelkyně je s ním pořád v Česku. Věděl jsem, že v Udine zůstávat nechci, i když klub mě chtěl udržet. Ale já jsem tam z několika důvodů zůstat nemohl. Tudíž jsem řešil přestup a bydlel jsem na hotelu. Proto za mnou přítelkyně se synem nepřijeli. Čekal jsem, až se vyřeší přestup a najdu si bydlení. Věřím, že ho ve Veroně brzy najdu.

Věděl jsem, že se tohle může stát. V ten den jsme byli s přítelkyní na obědě, začaly jí kontrakce. Do páté odpoledne měla velké bolesti, které se začaly stupňovat. Popravdě, do televize jsem ani nechtěl. Přítelkyně mě přemluvila, abych se neomlouval, že bude všechno v pohodě. Že porod nebude tak rychlý. Moderátorům jsem hned po příjezdu říkal, že je možné, že budu mít telefonát a odjedu. Byli na to připravení.

Ano, hned v páté minutě zápasu jsem dostal zprávu, že přítelkyni veze její mamka do porodnice. Že mám být nachystaný. Těsně před poločasem, kdy jsme se chystali na živý vstup, jsem měl telefonát, že mám okamžitě vyrazit. Všechny jsem pozdravil a valil jsem do porodnice. Po dvou hodinách byl malý na světě.