S Barcelonou to bylo jako na divadle, vzpomíná legendární Uhrin. Na jedné křižovatce by se rozhodl jinak

Vážně jste nezvolnil?

Ale to víte, že jsem zvolnil. A taky jsem se zbavil hlavního břemene, Mariot jsem předal synovi.

Na vysvětlenou, sanatorium jste pojmenoval po hotelu Marriott v anglickém Prestonu, kde jste bydleli během stříbrného EURO 1996. Jen jste ubral dvě písmena.

Mám ze sanatoria radost, prosperuje. Občas za mnou přijdou čeští hosté a chtějí se vyfotit nebo slyšet pár historek z Anglie. Je to příjemné, ani po těch letech mě to neotravuje.

Baví vás pořád i fotbalový koloběh?

Jasně, fotbal je pro mě víceméně celý život. Nejvíc sleduju českou ligu, ale trenérům u televize neradím. Každý má vlastní filozofii, které věří, a je to tak správně. Zvali mě v neděli na Spartu, ale budeme mít doma oslavu, tak jsem to odložil.

Mimochodem, co byste dělal, kdybyste se neprosadil ve fotbale?

Těžká otázka. Možná bych dělal učitele někde na vesnici, ovšem teď už to nemusím řešit. Vyšla mi fotbalová cesta a jsem za to neskonale rád.

Čím to? Štěstí, nebo osud?

Od všeho trochu. A měl jsem kliku na lidi. Od nejbližších spolupracovníků až po šéfy. Ve Spartě jsem na začátku devadesátých let pracoval pod klubovou legendou a vicemistrem světa Václavem Maškem a pak jsem dělal na svazu pod panem Chvalovským.

Hádám, že právě na Spartu a reprezentaci vzpomínáte nejradši. Nebo ne?

Na Spartě jsem trénoval dohromady sedm let a mám s ní dva tituly, na to se nezapomíná. Sparta byla můj první vrchol. Dařilo se nám v lize i v pohárech, měl jsem spoustu výjimečných hráčů. Kde mohl být třeba básník Máňa Mistr, kdyby ho netrápila kolena...

Na hřišti géniové, mimo něj bohémové. Zdi někdejšího Parkhotelu kousek od sparťanské arény by mohly vyprávět. Jak jste tenhle rozpor řešil?

Hlavní pro mě bylo, že pánové nic neošidili v tréninku, makali naplno. Všichni fotbal milovali a pro Spartu žili. Sem tam si někam vyrazili, ale já jim to většinou odpustil. Třeba jednou tady ve Frantovkách před Ligou mistrů, když se jistá partička vracela z vycházky o dost později, než měla.

Útočníci Roman Kukleta s Horstem Sieglem a spol. se rošťácky vraceli do hotelu oknem.

Kromě toho museli přelézt plot, dobrodruzi. Počkal jsem si na ně a řekl jim: ‚Chlapci, do rána si rozmyslím, jestli tady zůstanete, nebo pojedete domů.' Nakonec jsem přimhouřil oči.

Nepřipadá vám i po víc než třiceti letech neuvěřitelné, že jste na Apríla 1992 porazili Barcelonu?

Byl to zápas století. Ale pozor, už čtyři měsíce předtím jsme v Barceloně prohráli 2:3, další magický večer. Víte, měl jsem výhodu, že jsem spoustu tehdejších sparťanů trénoval už v Chebu, a věděl jsem, čeho jsou schopní. Mistr, Horňák, Siegl...

Právě on proti Barceloně rozhodl.

Zvládli jsme rozhodující předkolo proti Marseille, což byl tenkrát jeden z nejlepších týmů v Evropě, a domácí zápas s Barcelonou byl sladká odměna. Dodneška mám před očima plnou Letnou, jak ještě dvacet minut po zápase stojí a tleská. Jako na divadle.

Fotbalovým divadlem bylo i stříbrné mistrovství Evropy v šestadevadesátém. Silný zážitek?

O to víc, že nám před turnajem nikdo nevěřil. Měli jsme těžkou skupinou s Německem, Itálií a Ruskem, přesto jsme dokázali projít dál. Byly to těsné zápasy: proti Portugalsku nás zachránil mazaný lob Karla Poborského a v semifinále jsme zlomili Francii až při penaltách. Neuvěřitelně náročná a neuvěřitelně krásná cesta.

Čím začala?

I fotbal je o lidech, takže nejdůležitější bylo vybrat správné hráče. Reprezentace tenkrát stála na spojení hvězd Slavie, které měly zkušenosti z pohárů, a Sparty. Kluci dali dohromady báječnou partu, která se nikdy nevzdávala.

Mrzí vás dodnes zlatý gól Němce Olivera Bierhoffa, který padl z ofsajdu?

Mrzí, proto se už na finále nekoukám. Viděl jsem ho jednou a stačilo.

Vyčítal jste si i střídání Karla Poborského v 88. minutě, viďte?

Omluvil jsem se mu, ve finále byl jedním z nejlepších. Jenže jsem chtěl dostat do hry Vláďu Šmicera, který měl dva dny po svatbě a uměl rozhodovat zápasy. Hledal jsem mu místo v sestavě a odnesl to Karel. Šmíca měl brzy gólovku, ale brankář Köpke ji vytáhl na roh. Škoda.

Stříbrná škoda.

Hezky se na to vzpomíná. Všechno se nám výborně sešlo včetně motivace hráčů. Mladí kluci se v nové době chtěli prosadit do zahraničních klubů, což se jim většinou povedlo. Dost z nich navíc odešlo na prestižní adresy, byla radost je sledovat.

Našlo se ve vaší kariéře něco, čeho zpětně litujete?

Kolem roku 2000 jsem dostal nabídku z Tottenhamu, kterou jsem měl vzít.

Proč jste ji nevzal?

Bál jsem se, že neumím dost dobře anglicky. Že se nebudu moct před hráči vyjádřit tak, jak bych to dokázal v češtině. Přitom třeba ve Švédsku jsem si s angličtinou vystačil i u místních přísných novinářů.

Prošel jste i pár dalších zemí: Kypr, Gruzii, Izrael, Kuvajt či Saúdskou Arábii. Kde bylo nejlépe?

Všude to mělo něco do sebe a dařilo se mi. Jen ty zlaté góly... Kromě mistrovství Evropy jsem v prodloužení prohrál čtvrtfinále asijského šampionátu 2000 i finále národního poháru ve Švédsku. A myslím, že ještě někde, ovšem to už si nepamatuju.

Zatímco vy si užíváte důchod, váš syn Dušan nedávno převzal druholigovou Příbram, kde hráči v lednu deset dnů stávkovali kvůli opožděným výplatám.

Jsem zvědavý, jak kluk v Příbrami dopadne. Na druhou stranu, sám si to vybral a věděl, do čeho jde. Musí bojovat, jako kdysi já. Jsem rád, že se Dušan potatil, ale coby trenér si jde svojí cestou.

Stejně jako váš vnuk, který trénuje mládež v pražské Hostivaři?

Je u žáčků, připomíná mi to moje začátky. Pár let jsem trénoval dorostence v Admiře, naprosto skvělý základ pro práci s dospělými. Byl jsem se na vnuka podívat na několika turnajích a mám pocit, že jednou bude velice dobrej.