Zpackaný říjen napravila Lvíčata v Chorvatsku, teď touží završit postupový hattrick

Pro mě bylo důležité, že jsme podzim završili výhrami nad San Marinem a v Chorvatsku, takže jsme se po říjnových remízách doma s Řeckem a Skotskem dostali znovu do hry o postup. Jedenáct bodů jsme sice získali, byl bych ale mnohem spokojenější, kdybychom měli na kontě o dva víc.

Právě... Když si zpětně vyhodnocuji dva a půl roku u mládežnických reprezentací, zápasy během říjnových srazů dopadnou vždy nejhůře. S dvacítkou jsme první rok prohráli 0:4 s Anglií a remizovali 3:3 s Polskem, rok na to jsme dostali tři góly v Polsku a hráli nerozhodně s Anglií. Teď jsme sice s jedenadvacítkou neprohráli, ale chtěli jsme víc.

Nedovedu si vysvětlit, proč k poklesu výkonnosti dochází u mladých kluků zrovna v říjnu a proč právě v tomto měsíci zažíváme herně i výsledkově nevydařené srazy. Tentokrát mohla příčina spočívat v tom, že mi z kádru vypadlo několik hráčů ze zdravotních důvodů a další přijeli na sraz v takovém stavu, že jsme je dávali tři dny dohromady, protože jsem nechtěl přenést tíhu těžkých zápasů na úplné nováčky. Svedli jsme to, přesto se nám nepovedlo duely s Řeckem a Skotskem zvládnout.

Losování kvalifikace bylo podle mého až nedůstojné. Zavřeni v jedné místnosti jsme domlouvali termíny a bylo strašně těžké shodnout se na sledu utkání, který by nám vyhovoval. Nakonec jednání dopadlo tak, že jsme museli v první polovině kvalifikace hrát čtyřikrát doma. A vyhrát doma všechny čtyři zápasy je nesmírně těžké. I proto jisté zklamání, neboť k vnitřnímu klidu mi chybí o ony dva body víc.

Ulevilo se nám, protože s vývojem kvalifikace jsem nebyl spokojený, navíc i herní projev mužstva byl hodně upracovaný. Pomohla nám vysoká domácí výhra nad San Marinem stejně jako změny, které jsem v utkání proti Chorvatům udělal v sestavě. Hložka jsem vysunul na hrot útoku, Sadílka postavil na levý kraj obrany, Krejčího jsem přesunul na stopera. Odnesl to Plechatý, i když v předchozích střetnutích nepropadl. Chtěl jsem ale mít ve stoperské dvojici hráče, který napomůže ke konstruktivní hře a bude platný i při standardních situacích, což Krejčí splnil.

V druhém poločase určitě. Pro většinu expertů, manažerů a skautů, kteří zápas sledovali, byl náš výkon příjemným překvapením. Chorvatský tým je obrovsky kvalitní, neboť někteří hráči už oblékají dres áčka, jiní hrají pravidelně v Dinamu Záhřeb, hned několik jich působí v předních západoevropských klubech. Nebudu zastírat, že nás hodně podržel brankář Jedlička a že nám pomohl i vyrovnávací gól těsně před přestávkou, podstatný však byl týmový výkon, s nímž kluci šli za výhrou od samého začátku.

To určitě, navíc si dokázali, že fotbal hrát umějí, což je pro ně rovněž důležité. Nemluvě o výsledku, který nám ve skupině hodně pomohl. V příštím roce ale na něj musíme navázat.

Venkovní zápasy nám skutečně sedí víc než domácí, kdy jsme hráli do bránícího bloku protivníka, což nám dělalo potíže. Typologie našich hráčů je totiž postavená na poctivé defenzivě a protiútocích.

Minimálně devět deset bodů budeme potřebovat, což znamená vyhrát alespoň tři venkovní duely. Nejlepší by bylo odrazit se hned v prvním jarním utkání v Řecku a přivést nějaké body.

Řecko stejně jako Chorvatsko, které sice prohrálo už dva zápasy, což ale nic nemění na tom, že dál patří ve skupině k favoritům. Může se stát, že už neztratí ani bod. Ale ve hře je pořád i Skotsko, které je nevyzpytatelné a může každého soupeře potrápit. A skupinou může zamíchat i podceňovaná Litva, která je schopna obrat o body i některý z týmů aspirující na postup.

Byl bych rád, abychom se o postup rvali do posledního zápasu, skončili do druhého místa a hráli alespoň baráž. Určitě na to máme. Už proto, že z této mladé hráčské generace cítím, jak ráda by zkompletovala postupový hattrick. Dostala se na závěrečný turnaj sedmnáctek i devatenáctek, takže účast na EURO 2021 představuje pro kluky velkou motivaci.

Samozřejmě vnímají, že jedenadvacítka představuje bránu do velkého fotbalu. Na tohle téma s nimi ani nemusím mluvit, protože mají před očima příklad Alexe Krále, který ještě před půldruhým rokem hrál za jedenadvacítku a následně jeho kariéra nabrala rychlý spád. Ostatně Sadílek, Matoušek, Hložek už mezi náhradníky áčka také figurují. Uvědomují si, že záleží na nich. Pokud budou hrát pravidelně v klubech, udrží si výkonnost, vyhnou se jim zdravotní problémy a budou lídry jedenadvacítky, jistou šanci mají.

On je to problém soustavný, protože s mladými hráči je to pomalu každý měsíc jinak. Jeden měsíc hraji ti ofenzivně ladění a obránci prakticky vůbec, za měsíc se všechno otočí. A do toho otázky, kde kluci budou působit, zda v klubu zůstanou, kam půjdou, jaká bude jejich budoucnost. Proto je těžké u mladé reprezentace dopředu plánovat a něco malovat. Mohu mít v hlavě záměr, ale záleží na tom, v jaké formě a pohodě hráči přijedou na sraz, kde mám jen dva tréninky, abych s nimi pracoval a připravil je.

A hlavně přímé jednání, to je má priorita. Když se mi něco nelíbí, říkám jim všechno na rovinu. Vždyť jsem s nimi pomalu v častějším kontaktu než s vlastními dětmi. Snažím se s nimi mluvit stále a probírat s nimi naprosto všechno. Je mi přitom jedno, zda hrají první nebo druhou ligu, jestli prošli mládežnickými reprezentacemi nebo se v nich vůbec neobjevili. A protože dbám i na charakter hráčů, týmová alchymie funguje. Kluci vytvořili partu, neradi prohrávají a jdou za svým cílem.

Spíše metoda cukru i biče. Na někoho platí pevná ruka, na jiného naopak pohlazení, protože kdybych na něho zakřičel, bylo by po něm. Ale přiznávám, že jsem byl vždy přísnější na hráče, o kterých jsem byl přesvědčen, že to někam mohou dotáhnout. V Příbrami, Plzni, u reprezentačních výběrů zrovna tak. Praxí jsem si ověřil, že tahle teorie platí.

Máme spoustu talentovaných hráčů, ale naším problémem je přesunout je do dospělého fotbalu. Nejde ovšem jen o problém fotbalu, ale i dalších kolektivních sportů. Naše devatenáctka či dvacítka poráží mužstva fotbalových velmocí, jenže uběhnou dva tři roky a kde jsou naši kluci a kde talentovaní hráči velmocí?! V některých zemích – a třeba konkrétně v Nizozemsku – to prostě dělají lépe než my.

Vidím ho v cestě mladých hráčů přes druhou ligu, kde se obouchají a přivyknou dospělému fotbalu. V prvoligových kádrech totiž až na výjimky většinou jen paběrkují. Logicky, kluboví trenéři jsou pod tlakem a jsou hodnoceni podle výsledků. Vím, o čem mluvím, sám jsem to v nejvyšší soutěži zažíval.

Dávám jim příklady plzeňského Daridy, Jiráčka či Krmenčíka, kteří šli cestou, o které mluvím. Ve druhé lize si vybudovali pozici a následně se prosadili. Příbramský Matoušek zrovna tak. Mladí kluci potřebují především pravidelně hrát, aby rostli. Teď, když jsem se po sedmi osmi letech v dospělém fotbale zase vrátil k mládežnickému fotbalu, mám už zase všechny tyto kategorie zmapované velmi dobře, a proto tvrdím, že máme kvalitní mladé hráče, a věřím že budeme dál hrát důstojnou roli.

Kdybychom na EURO postoupili, čemuž věřím, mluvil bych nejspíš stejně jako trenér reprezentačního áčka. Na rozdíl od Jardy Šilhavého mám sice na kontě jen jeden titul jako hlavní trenér a dva další s Plzní jako asistent, ale účast na EURO by pro mne měla stejnou váhu jako ligové primáty.