Článek
"Na veleúspěšný rok 1980 v životě nezapomenu. Ale kdybych si měl vybrat jednu akci, tak olympiádu. Bylo to svátečnější a silnější na emoce. My měli úžasnou partu. Na Euru sice taky, ale tam jsem byl benjamínek a moc jsem si vyskakovat nemohl. V Moskvě jsem patřil k lídrům," řekl Vízek v rozhovoru s ČTK.
Cítí, že zlato z olympiády v tehdejším Sovětském svazu, kterou bojkotovaly USA a další převážně západní země, je dodnes podceňované. "Ale já ho považuju za největší úspěch, který jsme tehdy měli. Olympiáda je svátek celého světa a sportu po čtyřech letech. I když fotbal byl v té době trošku jinak vedený, stejně je to olympijské vítězství. Nedám na něj dopustit," prohlásil vítěz ankety Fotbalista roku z let 1983 a 1985.
"Furt se o tom se Šmícou (Šmicerem) dohaduju. Ale ať mi ukazuje jakékoliv medaile, moje zlatá všechno přebíjí. Když vytáhne medaili z Ligy mistrů, trošku ztiším hlas. Je to velký kalibr, ale jsou to jenom kluby, zatímco my startovali za vlast. Takže také přebíjím," doplnil s úsměvem Vízek.
První medaili před čtyřiceti lety získal na ME v Itálii, kam Československo jelo v roli obhájce. "V týmu už byla starší kostra. Hráči jako (Anton) Ondruš a (Karol) Dobiaš už po Evropě končili a kolem mě se budovalo něco nového. Ale této generace si ohromně vážím a výborně jsem si s nimi zahrál, protože to byli všichni fotbalisti jako řemen," uvedl bývalý hráč pražské Dukly.
Po úvodní porážce 0:1 se Západním Německem a výhře 3:1 nad Řeckem svěřencům trenéra Jozefa Vengloše stačila s Nizozemskem remíza k postupu do zápasu o bronz. "Mně to připadalo jako kočka s myší. My jsme bohužel byli myši. V holandském týmu bylo snad šest nebo sedm vicemistrů světa z finále před dvěma lety. Leželi na nás jak na dece. Když vyrovnali, tak jsem si říkal, že to nemůžeme udržet. Nakonec jsme to zvládli a skončilo to 1:1," vzpomínal Vízek.
Souboj o třetí místo s domácími Italy v Neapoli po dalším výsledku 1:1 rozhodla až devátá série penaltového rozstřelu, kterého se nezúčastnil. "Pro vyčerpání jsem byl vystřídaný. Ale na desítku bych asi šel, v Dukle jsem je kopal. Blížilo se to k Vojáčkovi a říkáme, že pokud bude muset jít Rosťa, tak jsme venku, protože on uměl jenom hlavou... Naštěstí to jeden Ital nedal a my byli šťastní," usmíval se člen Klubu ligových kanonýrů.
"V té společnosti byl pro nás bronz úžasný. Sice jsme vítězství z Bělehradu neobhájili, ale přivezli jsme velmi cennou medaili. Bylo to považováno za velký úspěch a já s odstupem času myslím, že byl ještě větší," dodal Vízek.
Doma se ale tehdy příliš neohřál a odjel na letní olympijské hry. Československo začalo výhrou 3:0 nad Kolumbií, poté remizovalo s Nigérií (1:1) i s Kuvajtem (0:0). To stačilo k prvnímu místu ve skupině a postupu do čtvrtfinále. Tam Vízek a spol. porazili Kubu 3:0 a v semifinále zdolali Jugoslávii 2:0.
Vítězné finále nedohrál
"Byly to těžké zápasy, ale hráli jsme dobře, všechno vybouchali a dostali se až do finále v Lužnikách, kde bylo snad 80 tisíc lidí. Nechtěli jsme hrát o zlato s domácími Rusy, ale ti naštěstí v semifinále prohráli s NDR," řekl autor čtyř branek na turnaji.
Ani zlaté finále s Východním Německem nedohrál. "Měl jsem nakoplé žebro a nemohl dýchat. (Trenér František) Havránek mi říkal, že tam musím být, protože se mě soupeř bojí. Já měl fazónu, dával jsem hodně gólů. Ale když jsem se trápil, tak mě vystřídal a asi za pět minut můj náhradník Svoboda dal gól. Já bych ho asi nedal, takže to bylo šťastné střídání," konstatoval Vízek.
Svobodovu branku slavil v šatně v bazénu. "Tam už seděl Honza Berger, který byl vyloučený za potyčku s (Wolfgangem) Steinbachem. To byl jejich lídr a dělal jim celou hru, Němci bez něj byli úplně mimo. Náš gól jsme viděli v televizi, tak jsme s Honzou skákali v bazénu jako blázni. Bylo to nádherné. Skoro všichni jsme pak na stupních vítězů brečeli, i tvrďáci jako (Luděk) Macela," vzpomínal rodák z Chlumce nad Cidlinou.