Článek
Zraněný Tomáš Rosický po zápase s Chorvatskem
Nebylo rozumnější nepřepínat v zápase s Chorvatskem síly, nejít přes hranu a myslet na trávníku v St.Étienne na Turky? Zvláště, když v té době jste úkol splnil, nahrávkou na gól jste nasměroval mužstvo k obratu a sám jste nejspíš cítil, že už toho máte dost?
Ale to přece nešlo. Cítil jsem, jak síly ubývají, ale nemohl jsem se přece v osmdesáté minutě sebrat a říct trenérovi: Vyndejte mě a dejte tam někoho jiného.
Ale právě proto jste zaplatil daň...
Zaplatil, ale na druhou stranu jsme v situaci, v níž jsme před vstupem do šampionátu chtěli být. Máme před sebou zápas s Tureckem, a když ho vyhrajeme, ze skupiny postoupíme. Pak si budu moci říct, že to stálo za to.
Všechny ty útrapy, které jste si musel prožít po loňském zranění v kvalifikaci na Islandu, roční absence, boj o návrat, to všechno opravdu stálo za dva odehrané zápasy na šampionátu?
Věděl jsem, jak jsem pro mužstvo důležitý, a proto jsem všechno absolvoval proto, abych mohl ve Francii být. O koho jiného by se měli kluci opřít, když ne o mě? Jiná věc je, že jsem to proti Chorvatům přetáhl. A hodně...
Zřejmě i důsledek předchozí partie se Španěly, která byla rovněž nesmírně vyčerpávající.
Samozřejmě že to byl obdobně těžký zápas jako s Chorvaty, protože jsme rovněž jeli na doraz. Ale žádný problém jsem neměl, ani ho nepociťoval.
Až do inkriminovaného momentu v samém závěru, kdy jste padl a bylo zle.
To jsem poznal hned. Chtěl jsem vyvézt balón, vzal jsem za to a úplně mně to podrazilo nohy. Okamžitě jsem věděl, že je zle. Že je konec. Natolik se už znám, že jsem nemusel čekat ani na diagnózu doktorů. Na magnetickou rezonanci už teprve ne.
Zátěž a vyčerpání si prostě vybraly svou daň.
Chtěli jsme proti Chorvatům navázat na to lepší a pozitivnější z utkání se Španělskem, ale první poločas byl v našem podání opravdu špatný. Viděl jsem, že technickou hrou na soupeře nemáme, že musíme zápas urvat, obětovat se jeden za druhého, bojovat a jezdit po zadku. A kdo jiný by měl jít klukům příkladem, než já? I proto jsem po kontaktním gólu vybláznil fanoušky natolik, že spojení s nimi nám pomohlo k tomu, že jsme vyrovnali a zachránili bod. Jenže pak navzdory únavě a vyčerpanosti jsem všechno rval dál.
Třeba vám uškodilo několikaminutové přerušení zápasu, k němuž po explozích světlic a dělbuchů došlo...
To určitě. Mně i našemu mužstvu, protože tělo vychladlo, mančaftu také, neboť se dost dlouho nehrálo. A zrovna v době, kdy jsme začali soupeře tlačit, a byla patrná vůle, s níž jsme šli za vyrovnáním. Ale teď už jde jen o spekulace, zda přerušení ublížilo víc nám nebo Chorvatům, takže nemá smysl je řešit
Vám osobně ublížilo určitě, takže je obdivuhodné, s jakým klidem a nadhledem berete zranění i fakt, že jste se ocitl zase tam, kde jste byl před rokem po zranění v kvalifikaci na Islandu.
To mě naučily zkušenosti. Jestliže chci pokračovat, nesmím se dát a jít dál. A přitom si na veřejnosti nasadit masku, i když se uvnitř člověk cítí úplně jinak.
Třeba proto, že přemýšlí, co dál?
Zatím o tom nepřemýšlím, stalo se, co se stalo a budoucnost začnu řešit až po šampionátu.
Když ještě v Praze padla otázka na téma Francie a vás čtvrtý a poslední šampionát, významně jste se pousmál a pravil: Myslíte? Teď je situace jiná, jste zraněný, budoucnost teprve začnete řešit, ale přesto - Myslíte i na příští šampionát? Ten světový, který se bude hrát za dva roky v Rusku?
Byla by to krásná výzva, ale musel bych se nad ní zamýšlet hodně dlouho.
