Článek
Během angažmá v Norsku či Polsku jste se do reprezentace nedostal, teď jste za ní přiletěl až z Ameriky. Není trochu paradoxem objevit se v národním týmu díky účinkování v MLS, soutěži, na kterou se fotbalová Evropa pořád dívá skrz prsty?
Však jsem také hned slyšel, že jsem musel letět na druhý konec světa, abych pozvánku dostal. Ale podle mého nezáleží na tom, kde člověk hraje, ale jak hraje. Bořek Dočkal hrál v Číně a pak v Americe jako já a také se nominace dočkal.
Vypadá to, že vás pozvání do reprezentace zase až tolik nepřekvapilo?
Ale překvapilo. Jiní ovšem byli překvapení víc.
Proč Filipa Nováka s Davidem Hovorkou nahradili Jaromír Zmrhal a Stefan Simič?
<a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>
Jiní?
Třeba táta. Když jsem mu volal z Ameriky a chtěl mu říct, že jsem v nároďáku, neměl zrovna čas, protože byl v práci. A že prý mám zavolat za půl hodiny... A když pak telefonoval on mně, už o nominaci věděl.
Divíte se jeho překvapení? Když jste hrál v norském Tromsø a byl nejlepším střelcem tamní ligy, tehdejší trenéři národního týmu si na vás nevzpomněli. A když jste kopal a dával góly v polské Wisle Krakov, Šilhavý se za vámi sice rozjel, ale vy jste ho nijak nenadchl.
To se přijel podívat zrovna do Gliwice na vůbec nejhorší zápas, který jsme s Wislou odehráli. Nepomohl jsem si. A mé mužstvo mi také nepomohlo.
Loučil jste se tehdy s představou, že byste si za reprezentaci ještě někdy zahrál?
Ale to ne. Příjemné bylo už vědomí, že mě trenéři sledují a ví o mně. Člověk se musí naučit čekat a nesmí se vzdát, když nevyjde hned první či druhý pokus.
Tři, čtyři dny volna, jen lehčí tréninky a hned další zápas. Tak to má Tomáš Souček rád.
<a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>
To Amerika vás naučila čekat? Vždyť v Dallasu také dlouho trvalo, než jste dostal pořádnou šanci a prosadil se...
Však to v létě dokonce vypadalo, že se s Dallasem rozloučím a půjdu o štaci dál. Ale pak jsem trenérovi řekl, že jsem neletěl deset tisíc kilometrů, abych se po čtyřech měsících vracel zpátky.
Nejspíš jste to musel ale ze všeho nejdřív říct sám sobě.
Dřel jsem, trénoval a vyšlo to. Hráli jsme v Montrealu, trenér mě poslal na hřiště do druhé půle, kdy jsme prohrávali 0:2. Nejdřív jsem zkazil dva tři balony, dostali jsme třetí branku a já si ironicky říkal, že je to tedy skvělý start. Jenže pak jsem dal gól, nakonec jsme remizovali 3:3 a všichni byli nadšení. Hlavně z toho, že běhám, že jsem bojovník a blázen.
A nejste snad?
Ale to jsem. Hlavně jsem však pozitivní člověk. A právě s tím jsem měl zpočátku problém.
Problém s pozitivním nastavením? Vždyť ale právě na něco takového si přece Amerika potrpí...
Jenže od trenéra jsem slyšel, že musím rozpoznat, kdy mohu dělat zábavu a kdy ne. Přitom já se hrozně rád směju. Stačí udělat vtip, zasmát se a naberu energii.
Neříkejte, že jste měl s trenérem Gonzalesem problém jen kvůli pozitivní nátuře...
To se ví, že jen v tom potíž nebyla. On léta trénoval v Dallasu ve fotbalové akademii, odkud si do prvního mužstva přivedl spoustu svých mladých koní, které preferoval. Proto trvalo, než mi dal příležitost a poskytl mi víc minut.
A vy jste jich využil...
Do hráčské party jsem zapadl hned a pak už jen stačilo říct si, kde mám být a kam chci dostávat balony. Kluci mi nahrávají a vychází nám to. Kobra začala dávat góly.
Kobra? To i v Americe vám tak říkají? To jste si přezdívku přinesl i do Dallasu?
Je to pro ně snazší, než aby mi říkali Zdeněk. Jméno neumí vyslovit, jako ho neuměli vyslovit Norové. Kobra je pro ně snazší, takže i v Americe jsem Kobra. Ostatně, i na těle ji mám vytetovanou.
To musí být pro Američany něco. Bojovník, blázen, a ještě Kobra k tomu. Není divu, že jste se nakonec v Dallasu a MLS prosadil.
Ale zase tak snadné to nebylo a není. Už třeba kvůli obrovským vzdálenostem a počasí, které u nás v Texasu v létě panovalo. Obrovská vedra, pětačtyřicet stupňů, hotová sauna. Ani náš pes nechtěl vycházet ven z bytu a my v tom měli hrát fotbal. Teď naposledy proti Kansasu v takovém žáru, že jsem se šestkrát dotknul míče a po dvaceti minutách jsem byl vyřízený. Jako všichni.
Ale jen o vedra určitě nejde při přivykání na to, jak se v zámořské lize evropský fotbal hraje?
Oni mají strašně moc pravidel a za každé provinění se platí. Za žluté karty, za červené, za tvrdost, i když člověk třeba kartu vůbec nedostane. Zvláště když jde o postup do play off... To pak tresty a pokuty létají vzduchem o sto šest. Přitom Zlatan Ibrahimovic nebo Wayne Rooney občas vyvedou věci na kriminál.
Vy už jste také platil?
Jo, hned když jsme hráli v Montrealu. Jejich obránce vrazil do mého spoluhráče, Senegalec Badji ho chytil pod krkem, já do nich strčil a za pár dnů mi přišel z ředitelství soutěže papír, že mám za hrubost zaplatit pokutu 250 dolarů. To ale jen proto, že šlo o můj první přestupek, protože pak se výše pokut násobí. Jejich pravidla jsou fakt zajímavá...
Play off také...
Však jim tam Zlatan v jednom kuse říká, že to jejich play off je blbost. Zvlášť, když se hraje jen na jeden zápas. Jenže pro Američany je tenhle herní model normální, protože ho mají zavedený ve všech sportech.
Jméno Zlatana Ibrahimovice vyslovujete hodně často. Asi nejen pro Ameriku je fotbalovým pánem bohem...
Je to top fotbalista žijící ve svém vlastním světě, který nic neřeší. Ale přitom žádný namyšlený frajer, naopak chlap naprosto pohodový. Když jsme s nimi hráli a já si s ním šel vyměnit dres, neměl s tím problém.
Sbíráte v zámoří dresy?
Už mám Zlatanův, pak od Greguše z Minnesoty, od Radka Faksy, co hraje hokejovou NHL v Dallasu, také. Jen ten od Rooneyho mi chybí. Když jsem se v červenci potkali s jeho D.C. United, trenér mě nepostavil a já se musel spokojit jen s fotkou, kterou jsem si s ním udělal.
V pátek byste mohl měnit dres s Angličany Kanem, Sterlingem či některým jiným playerem z Ostrovů. Tedy pokud se stačíte přeorientovat z amerického na evropský styl fotbalu a trenér vás pošle na hřiště.
Nejdřív se musím trochu vyrovnat s časovým posunem a pak už to bude v pohodě. Připravím se a nebudu řešit, zda nastoupím proti Angličanům nebo proti Irům.
