Tváře Ivana Haška: kapitán reprezentace, světoběžník i eso pro revoluci

Kdo ví, jak by hledání nástupce Jaroslava Šilhavého nakonec dopadlo, kdyby Hašek zkraje loňského ledna nastoupil jako kouč Wydadu Casablanca. Na dálku podepsal smlouvu, jenže když natěšeně přiletěl do Maroka, zjistil, že se klub mezitím domluvil s Mehdim Naftim.

Zatímco kouč s tunisko-francouzskými kořeny se už po 54 dnech pakoval, Hašek si doma v Lipencích na kraji Prahy užíval života. Mastil tenis nebo golf s partou hračičků okolo Ladislava Vízka či Antonína Panenky a vyhlížel novou práci. „Každý týden mi někdo volá, ale znáte to: od nabídky po konkrétní jednání uplyne dlouhá doba. Vždycky máte nějaké podmínky a svůj tým lidí, kterým věříte,“ vykládal zkraje září svým obvyklým klidným tónem.

Vyčníval už jako hráč. Energický univerzál se Spartou osmkrát vyhrál ligu a ještě u toho stihl vystudovat práva. Taky býval kapitánem reprezentace: osud mu přihrál kapitánskou pásku v časech, kdy silný československý tým dokráčel až do čtvrtfinále mistrovství světa 1990.

Pohádkové dny Hašek zažíval už v listopadu devětaosmdesátého. Patnáctého s kumpány po remíze 0:0 v Portugalsku oslavil postup z kvalifikace na šampionát do Itálie a devět dnů nato mluvil na přání Václava Havla k revolučnímu davu z balkonu Melantrichu. „Nejsem řečník ani revolucionář, ale dodneška si toho hodně cením,“ vyznal se.

Dvakrát kandidoval na předsedu svazu, klaplo to na druhý pokus. Vydržel dva roky, pak to v tehdejším toxickém prostředí vzdal. „Když víte, že jste šéfem něčeho, co reálně neovládáte, nemáte motivaci jít dál. Už po prvním roce ve funkci jsem se připravoval na to, že skončím,“ rekapituloval. Na podzim 2009 seděl ještě na jedné židli: coby provizorní kouč národního týmu neúspěšně zkoušel zachránit zpackanou kvalifikaci na mistrovství světa. „Tenkrát se v nároďáku měnily generace, ale jsem rád, že jsme neprohráli ani jeden z pěti zápasů.“

Vzpomenete si po čtvrt století, že trenérskou cestu načal dvěma tituly během dvou sezon ve Spartě? Hrál i trénoval ve Francii či Japonsku a léta pracoval v arabském světě. Byl třeba koučem saúdskoarabského Al-Hilálu, kam loni přišla brazilská superstar Neymar, a s Libanonem se marně pokoušel projít na předloňské mistrovství světa. „Na tenhle turnaj bych se ještě někdy chtěl podívat. Naposledy to nevyšlo, ale třeba to ještě přijde. Člověk má mít sny, aby měl za čím jít,“ líčil Hašek.

Jeho kritici mu vyčítají, že doma po dlouhé době v cizině sešel z očí a že jeho současnou práci vlastně neznají. Haška to ale netrápí: „Když mám možnost jít do ciziny, využívám toho rád. Přestože Kataru, Saúdské Arábii nebo Emirátům chybí mezinárodní úspěchy, ve spoustě fotbalových detailů jsou napřed. Mají takové možnosti, že si můžou novinky pořídit jako první.“

Kdykoli přišla řeč na potenciální návrat k reprezentaci, dlouho z něj mluvila skepse. „Ani já nechápu, proč je Ivan doma na černé listině. Má přehled, je to dobrý manažer a s komunikací by neměl problém,“ řekl historicky nejlepší střelec národního týmu Jan Koller. Nejen pro něj byl Hašek favoritem. Teď už na černé listině není: od strahovské fotbalové vlády dostal smlouvu do listopadu 2025 s opcí a tým, se kterým bude v létě hrát na EURO.