Tajemství je venku! Gebre Selassie vysvětluje reprezentační konec

Přemýšlel jsem nad tím asi půl roku. Cítil jsem totiž, jak je sezona v bundeslize pro mě v kombinaci s dvěma dětmi náročná. Už na posledním srazu národního týmu jsem měl problém s kolenem. Proti Anglii jsem ještě hrál, ale proti Brazílii jsem trenérovi říkal, že to není ok a že když to nebude nutné, utkání bych raději vynechal, protože cítím, že by se mohlo stát něco horšího. A nutnost byla, takže jsem hrál.

Ano. A jelikož mám problém s levým kolenem, nebylo to ideální. V tu chvíli jsem měl říci rezolutní ne s tím, že nemůžu a nenechávat tuhle variantu vůbec otevřenou. To byla chyba. Ale stalo se. Následně jsem se vrátil do klubu a hned v dalším zápase jsem do stejného kolene dostal ránu. Rezonance poté odhalila natržený postranní vaz. Jenže sezona se pro nás vyvíjela tak dobře, že po konzultaci s trenérem jsme se rozhodli, že budu hrát dál, i když bylo riziko, že se zranění zhorší, nebo dokonce dojde k úplnému přetržení vazů.

Ano. Měl jsem však upravený tréninkový plán a po zápasech rehabilitoval. Byl malý zázrak, že to drželo a v zápase mě paradoxně nijak nelimitovalo. Jenže pak jednou na tréninku jsem došlápl na druhou nohu a pravé koleno se mi vyvalilo tam a zpátky. Měl jsem však šílené štěstí, že jsem si jen hnul kloubem v pouzdře, jako když si vyhodíte rameno. Vazy zůstaly nepoškozeny.

Ano, zkoušel jsem to, byť to byl důkaz toho, že jsem kvůli levému koleni přetěžoval pravou nohu a tělo dávalo najevo, že je to pro něj už příliš. Kalich pak přetekl v zápase s Hoffenheimem, kdy jsem v jeden moment ucítil, že kdybych se o pravou nohu zapřel, byl by to průšvih. Ve dvacáté páté minutě jsem musel střídat a sezona pro mě skončila před posledním zápasem. A v tu chvíli se definitivně rozhodlo i o reprezentaci. Nedovedl jsem si představit, že bych po sezoně dál trénoval a hrál důležité kvalifikační zápasy.

To mi říkal i trenér Šilhavý, že teď reprezentovat nemusím a v budoucnu bych mohl být ještě platný. Ale takhle jsem to zase nechtěl já. Nepřišlo mi to fér vůči ostatním hráčům. Mám v Brémách smlouvu ještě na rok a chtěl bych v té další sezoně odehrát alespoň tolik, co v téhle. Jenže vím, jak to pro mě bylo letos šíleně náročný, takže odpočinek navíc budu potřebovat. A navíc nenechávám tým ve štychu, na mou pozici tam hráči jsou. Ze zdravotního i rodinného hlediska mi to v této chvíli dává smysl, i když to bylo vážně hodně těžké.

Jsem. Ano, jsou takové případy, ale obvykle nekončí dobře. Myslím, že když člověk udělá takové rozhodnutí, měl by si za ním stát. Mrzí mě to, ale jde o normální průběh kariéry.

Byl to divný pocit. Ovšem asi až budu koukat na zápasy, jak budou kluci hrát, bude mi to nejspíše nejvíce líto. Hrát za národní tým byl skvělý pocit.

Nevím, ale musím říci, že právě z tohoto pohledu to možná bylo nejtěžší rozhodnutí. Říkal jsem si: Ne, ještě to nějak zvládnu. Je dobré, když lidi uvidí, že tam hraje hráč jiné pleti a budou mít furt v povědomí, že nejde o nic špatného, že jde o normální věc, nikoho to neohrožuje. Byť jde jen o jednoho hráče. Bral jsem to jako jeden z největších plusů, když tam budu.

Stoprocentně. Přestože jsem strašně hrdý, že jsem to mohl být já, zase to ovšem nepřeceňuju. Nechodím s nosem nahoru a netluču se do hrudi, že jsem byl první. Ale fakt je, že to není obvyklá věc. Takže z tohoto pohledu to také nebylo vůbec snadné rozhodnutí.

Převažovaly spíše pozitivní reakce, vzpomenul bych si ale i na ty negativní. Zmiňovat ji však nebudu, protože by to znamenalo, že jsem to zaregistroval a že lidi, kteří vytvořili takovou věc, docílili svého. Takovou radost jim neudělám.

Těžko říci. Myslím, že v tomhle ohledu bylo moje velké plus, že jsem se narodil v Čechách, a tudíž zvládám český jazyk jako každý jiný. Těžko říci, jaké reakce by byly, kdyby někdo přijmul české občanství a hrál za reprezentaci. Pochopitelně by to neměl být problém, děje se to v jiných zemích, proč by to tedy nemělo jít u nás? Ale reakce lze těžko odhadovat.

(Zhluboka vydechne) To bych neřešil. Je to fajn, ale v mých očích jsou tito hráči mnohem větší jména než moje. Těžko se to hodnotí. Třeba Patrik Berger. Pamatuji si, jak jednou přijel do Velkého Meziříčí na dětský turnaj. Byl jsem malý a nechal si ho podepsat.

(Směje se) Podle mě není důležité, kolikrát člověk reprezentoval, ale jakou formou. Kolik má Patrik startů?

Tak v mých očích jich má klidně sto. Sledoval jsem ho jako kluk a neřekl bych, že má míň. Jasně, je to fakt, ale ne takový, z něhož by se mělo odvozovat, že jsem v něčem lepší než on.

(Přemýšlí) Myslím, že obecně pro hráče působící v zahraničí je těžší dokazovat své kvality za národní tým. Použiju třeba paralelu s Jardou Plašilem. Všichni hráči věděli, jaký je to fantastický fotbalista a skvělý kluk, přesto nebyl českou veřejností doceňovaný. Přitom hrál deset let v Bordeaux, takže kvalitu evidentně má. Ona reprezentace je něco úplně jiného než klub. Není tam tolik času něco natrénovat a když se člověku něco nepovede, může se to s ním táhnout dýl, protože to nemůže napravit hned další utkání. Těžko můžu soudit, jestli byl můj potenciál naplno využitý, ovšem fakt je, že pro zahraniční hráče je to těžší.

Ano, ale je to tak i správně. Česká liga asi nebude mít stejnou kvalitu jako bundesliga. Z toho logicky plyne, že hráči, kteří hrají v bundeslize, by měli ukazovat větší kvalitu.

Ono je normální, že na každou pozici jsou dva hráči. Může to však souviset s tím jediným, co mi úplně nevyhovovalo, a to byl levý obránce, kde jsem v reprezentaci alternoval poměrně často. Ze všech postů, které můžu hrát, mi tenhle vyhovuje nejméně. Což ale všichni trenéři věděli. Než mě začali v Brémách respektovat trochu víc než na začátku a neměl jsem tam ještě takovou pozici jako dnes, také jsem snad osm zápasů nalevo hrál, ale to jsem zase trénoval v přípravě. Za reprezentaci bylo o hodně těžší hrát na druhé straně jen třeba s jedním tréninkem.

Odpovím tak, že platí, že ta pozice mi nevyhovuje. Ovšem nikdy bych to nebyl já, abych trenérovi řekl, že tam nebudu hrát, pokud mě tam bude chtít postavit. Vždy jsem řekl: Jistě, když to bude potřeba, tak tam podám nejlepší výkon, jakého budu schopen. Přestože jsem věděl, že pro mě to není dobrý a že tam nemůžu zahrát tak, jak umím. Obzvlášť bez toho, aniž bych tam nějaký čas trénoval.

Pochopitelně prvního a následně celého EURO 2012. Bylo úžasný. Ještě s tou partou kluků z předchozí generace, když tam byl Milan Baroš, Tomáš Rosický, Hübschman a další. Trenér Bílek byl taky úžasný a celý tým stál za ním. Hrozně mě mrzelo, že jeho image v Česku nebyla ideální. Možná jeho obraz ovlivnil defenzivní fotbal, někdy však člověk musí uznat, že kvalita je na druhé straně a zvolit účinnou taktiku.

Bylo to super, cenná zkušenost. V té době jsem byl ještě hráčem Liberce a řekl bych, že většinu času to bylo ok. Ale rozhodla jedna situace, když šel dobrý centr mezi stopera a mě a on tam byl... Těžko říci, někdy je centr, který neubráníte, ale myslím, že díky zkušenostem, které nyní z bundesligy mám, bych tuto situaci odehrál lépe.

Toho z domácího utkání s Itálií. Když se pískl konec, stál jsem vedle Daniela De Rossiho a on sám mi navrhl, abychom si vyměnili dres. Nemyslím, si, že věděl, kdo jsem. Ale fakt, že on řekl mně a já nemusel říkat jemu, mě potěšil. Ale postupem času jsem výměny moc nevyhledával. Například se vrátím k zápasu s Portugalskem, kde jsem celý zápas hrál na Cristiana Ronalda. Prohráli jsme a on dával gól. Bylo by mi trapně a hanba, kdybych za ním po porážce šel a řekl si autorovi vítězného gólu o dres. Tohle jsem nikdy nechápal a nikdy bych neudělal. Leda když jsem hrál proti kamarádovi, bývalému spoluhráči. Jako když jsem si vyměnil dres s Kevinem De Bruynem, s nímž jsem hrál v Brémách a měl jsem radost, že je to furt ten stejný kluk a jeho velmi úspěšná kariéra ho nemění.