Režim nám bral sebevědomí, stále jsme negativní. Hašek a zážitky z reprezentace

„Pro trenéra je nároďák největší pocta,“ poví Hašek (60). Ve velkém rozhovoru pro Sport.cz vypráví o nevšedních zážitcích, negativismu, rozdílné době nebo zpívání hymny.

„Líbí se mi, když ji lidi zpívají. Kolikrát mi přijde, že se při zpěvu stydí. Mělo by to být naopak! Měli bychom být pyšní, jakou máme zemi a jak se v ní máme.“

Řeknete to i v kabině?

Já myslím, že si kluci hymnu zpívají. Každý po svém. Někdo nahlas, někdo tiše. Nebo si ji broukají jako já. Nechci znít jako nějaký velký nacionalista, ale vím, jak se lidem žije ve světě. Jsem hrdý, že jsem Čech a všude se tím chlubím. Proto je i čest hrát za naši republiku.

Byl to váš klukovský sen?

Vyrůstal jsem v Nymburce. Jako kluk jsem čekal na ulici u soudu na tátu, než půjde z práce. Kopali jsme si o zeď a hráli si na reprezentanty.

Na koho nejvíc?

Pokaždé to byl někdo jiný. Při penaltě jsem byl Tonda Panenka, jindy zase Karolko Dobiáš. Při kličkování jsem si připadal jako Béla Masný. To byli naši hrdinové z roku 1976.

Sám máte vnuky, možná si toho všímáte. Nepředstavují si dnešní děti, že spíš kopou za Real Madrid nebo Liverpool než za reprezentaci?

Když mi bylo třináct, vyhrálo se v Bělehradě mistrovství Evropy. Na klubové úrovni naše týmy nebyly tak kvalitní a ani evropské soutěže nebyly tak sledované. Možná jsou kluby dnes víc upřednostňované, ale touha dětí by měla být hrát za velký klub i reprezentaci. A věřím, že i naši současní reprezentanti jsou vzory, ke kterým můžou vzhlížet.

Kdy docvaklo vám, že nároďák nebude jen sen, ale realita?

Když jsem začal v reprezentační osmnáctce. Cenil jsem si toho a kolem dvaceti let jsem čekal, zda se postupně nedostanu i do áčka. První nominace byla nádherný okamžik. Přiznám se, že si ale moc konkrétností nevybavím. V minulosti se nepatlám, spíš řeším, co bude zítra.

Fajn. Přijde mi, že dnes se dvacetiletý debutant v reprezentaci za zázrak. Přitom vy jste to zvládl a v zahraničí je tohle rutina.

Vidím to taky. Trošku mě zaráží, když něco podobného vidím v mládežnických reprezentacích. Schopný sedmnáctiletý kluk hraje za sedmnáctku, osmnáctiletý za osmnáctku. Věřím, že když je někdo dobrý, měl by se posunout. Potom se nám stává, že hráč dorůstá později někdy ve 24 letech. Když je někdo odskočený, měl by dostat šanci výš. A když se neudrží, vrátí se do své kategorie. Taky v lize nevidím moc teenagerů, je jich málo.

Může kouč áčka ovlivnit popostrkování mladíků?

Na Strahově máme kanceláře s dalšími reprezentačními trenéry naproti sobě (usměje se). Ptám se, kdy vyskočí osmnáctiletý kluk do jednadvacítky. Bavíme se i o určitých jménech, která k tomu mají blízko, a věřím, že se i díky tomu trochu může urychlit jejich růst. Hráč může dostat větší sebevědomí.

Jak vás jako dvacetiletého zelenáče na jaře 1984 uvítal v reprezentaci trenér Masopust?

Bylo to v éře, kdy v reprezentaci nastupovaly hvězdy, na které jsem koukal ještě v televizi. Taky to ale byla doba, kdy jsme nebyli nejsilnější a nejúspěšnější. Vzpomínky mám ale krásné, vždyť pan Masopust je jednou z nejvýraznějších postav v historii našeho fotbalu.

Co vám kladl na srdce?

Vybavuju si, když s tehdejším předsedou svazu Kockem přišli po porážce 1:5 s Německem do kabiny a zdůraznili: Pánové, jestli si někdy budete myslet, že fotbal umíte, vzpomeňte si na tenhle den. Dojde vám, že je vždy co zlepšovat a učit se.

Platí to i po šedesátce?

No jasně! Pořád se objevují nové věci. Když je nezvládnete, končíte. Jakmile se ve fotbale zastavíte, semele vás.

Jak jste se učil hrát v reprezentaci s kapitánskou páskou?

To se asi naučit nedá. Hodí vás do toho, zkusíte to. Buď to zvládnete, nebo přijde na řadu někdo jiný. Větší osobnost byl tehdy asi Pepa Chovanec, ale já měl štěstí, že odešel do zahraničí a Eindhoven ho na některé srazy nepouštěl. Já byl už kapitán ve Spartě, což byla veliká pocta, takže i v reprezentaci určili mě.

Takhle vám to trenér Vengloš zdůvodnil?

Je důležité, aby kapitána ctil kolektiv. Hlasovalo se na soustředění, někdo z kluků nadhodil Vencu Daňka, někdo zase mě. Víc rukou se zvedlo pro mě. A bylo hotovo.

Zjevně dobrá volba. V listopadu 89 jste uhráli bod v Portugalsku, což vám zajistilo postup na mistrovství světa. A za dva dny začala sametová revoluce. Perné období?

Byla to hektika. Už při domácím zápase s Portugalci byla z lidí cítit veliká energie, soudržnost s týmem byla ohromná. Hráli jsme o deseti, ale zápas jsme i díky nim zvládli (2:1). A taky to mělo atmosféru, že se bude něco dít.

Co se dělo po 17. listopadu?

O víkendu se mělo hrát s Interem Bratislava, přitom na Slovensku se moc netušilo, že se něco děje. Došel za námi herec Honza Potměšil, že někoho při demonstracích zabili. Zvažovali jsme, že nenastoupíme, ale vedení Sparty nám říkalo, že to není potvrzené a může to být fake news, jak by se dnes řeklo. Nakonec měli pravdu, zápas se odehrál, jen jsem do něj nastoupil s černou pásku.

Nebál jste se následků?

To ne, lidi ze Sparty včetně trenéra nás podporovali. Další kolo jsme měli hrát s Duklou, s jejich kluky jsme se už shodli, že bychom hrát neměli. Zašli jsme s tím i na svaz. Věděli jsme, že fotbal šel stranou.

Demonstrací jste se účastnil. Při vašem nedávném zvolení se zmiňovalo, že jste osobnost, která řečnila z Melantrichu.

Všichni hráči jsme po tréninku chodívali na Václavák a mávali jsme klíči. Přáli jsme si, aby se režim otočil. Nejsem takový, že bych se cpal do první řady a chtěl vystupovat, ale bavil jsem se, že demonstrace navštěvuju pravidelně. Při jedné z nich se v rozhlase z amplionu ozvalo, že jsem mezi lidmi. Požádalo se, ať mi ostatní ustoupí a nechají mě projít do Melantrichu. Dav se rozestoupil a já vyrazil s manželkou a bráchou nahoru.

Co dál?

Uvnitř jsem se setkal s panem Havlem nebo panem Dubčekem, všímal jsem si ostatních, jako byla třeba Věra Čáslavská. Dost lidí v místnosti bylo nervózních, pročítali si svoje projevy. Já si jen říkal: Vždyť nic nemám, jen klíče, kterýma jsem cinkal. Do toho všude televizní štáby ze zahraničí. Přiznám se, že jsem byl orosený.

Co jste ze sebe dostal?

Moc toho nebylo, nejsem velký mluvčí. Poděkoval jsem, jak nám lidi drželi palce při postupu na mistrovství světa. A že teď i my držíme palce, ať to dobře dopadne a režim se otočí. Přál jsem, ať zůstaneme soudržní. To bylo celé.

Byl jste nervóznější před projevem, nebo před zápasem proti Barceloně?

Před utkáním je nervozita přirozená, potřebujete ji. Je to adrenalin. Při projevu jsem měl strach i proto, že jsem měl doma dva malé kluky, které nám hlídala sekretářka ze Sparty paní Špalková. Trochu jsem se bál, že přijdu domů a bude nějaký malér.

Žádný nebyl, socialismus skončil. Zaujala mě ale věta, kterou jste před pár lety pronesl: Děsí mě, že spousta lidí zapomněla, jak zoufalý režim tehdy skončil. Platí to i teď?

Lidi si neuvědomují, když se nadává, jak se teď máme. Zapomíná se, jak bylo kdysi. Něco tehdy fungovalo, ale bylo nedůstojné, jak jsme si nalhávali, že je u nás vše krásné a na Západě ošklivé. Měl jsem možnost procestovat skoro celý svět a také žít v různých zemích.

Co jste zjistil?

Slýchám, jak je vše u nás špatné, ale myslím, že jsme jen negativní. Vážně se máme dobře! Fungujeme jako stát a můžeme být na to pyšní.

Jak se kopalo za svobodné Československo?

To byla jedna z věcí, proč jsme byli na mistrovství světa 1990 úspěšní. Semkli jsme se, byli jsme silnější a cítili ohromnou podporu. Nikdy se nám nestalo, že by za námi do zahraniční přijely takové davy. Býval problém dostat výjezdní doložku do kapitalistických zemí, jenže najednou stadion v Itálii z poloviny zaplnili naši fanoušci. Vybavím si, jak jsme jeli na první zápas proti Američanům autobusem. Po cestě jsme viděli spousty lidí s českýma vlajkama, to bylo neskutečné!

Stále štve čtvrtfinálové vyřazení s Němci?

Dost! Nebyl to zápas, který jsme museli prohrát. Cítili jsme, že to bylo hratelné a remíza se dala ukopat. Prohrát jedním gólem z penalty štve, jenže se asi taky projevilo, že většina z nás byla na takové velké akci poprvé. A taky si s odstupem říkám, že jsme si měli víc dovolit a být drzejší.

Propsal se do vaší hry režim, v němž se dlouho žilo?

Doba nás nevychovávala k tomu, abychom byli sebevědomí. Naše podmínky byly nesrovnatelné s těmi ve světových klubech, za které hrály hvězdy. Až v Itálii jsme zjišťovali, že se i proti takovým soupeřům dá hrát. Ale takový je fotbal, nelze se na to vymlouvat. Prohrálo se, Němcům jsme pogratulovali, protože byli silnější.

Je současný český fotbalista sebevědomější?

Určitě! Kluci mají možnost hrát v zahraničí, kde jste bez sebevědomí ztracený. Hráči si musí věřit, jinak nemůže uspět.

Donedávna reprezentace stavěla na legionářích, poslední dobou zase poměr zástupců z ligy roste. Proč?

Je evidentní, že ti nejlepší stále odcházejí do zahraničí. I kluby takovým nabídkám neodolají. Jsme ale rádi, že naše české kluby jsou stabilnější a finančně zajištěnější. Nemusí prodávat hráče za jakoukoli cenu, kluci se mohou rozvíjet a hrát evropské poháry doma. Tři nejlepší ligové kluby jsou strukturované, progresivně se vyvíjí. Tři zástupci na jaře v pohárové Evropě je úspěch, který je až nedoceněný.

Dobře, nevypovídá ale nižší počet reprezentantů z ciziny víc o tom, že o Čechy není venku takový zájem?

Dá se to tak prezentovat, ale narážíme na mé životní nastavení. Snažím se spoustu věcí vidět pozitivně a optimisticky, protože negativismu je u nás víc než dost. Vždycky se snažím hledat pozitiva a jsem rád, že i kolem sebe mám pozitivně naladěné lidi.

Fajn. Je pozitivní, že reprezentanty z domácí ligy máte víc pod dozorem?

Je výhoda, že je vidíme častěji, a zároveň hrají evropské poháry se špičkovou mezinárodní konfrontací. Není to Liga mistrů, které se ale podle mě za chvíli dočkáme. Pro kluky je to přínos a bude z toho těžit i reprezentace. Na tom chceme stavět.

Když jste po šampionátu 1990 odešel do Francie, začaly vás reprezentační podmínky míjet. Proč?

Dlouho jsem marodil s břišními svaly, vypadl jsem z toho. Po zranění jsem odehrál několik zápasů, mezitím se hrála poslední kvalifikace o mistrovství světa 1994 s Belgií. Ve Štrasburku mi ale trenér řekl, že jakmile odjedu na srazu, mohu v klubu skončit.

Touha reprezentovat vám uškodila?

To ne, uškodilo to možná dětem. Jako rodina jsme byli pořád spolu. Děti si zvykly, chodily do školy, ale museli jsme se stěhovat. Mrzelo mě to, ale ve Štrasburku mě posílali do béčka, kde kolikrát šlo o nohy. Bylo mi jasné, že musím pryč. A doputovala nabídka z Japonska.

Utekli jsme od duelu s Belgií. Hrálo se 17. listopadu 1993 na státní svátek za stát, který už neexistoval. Zvláštní?

Spíš si vybavuju fragmenty ze zápasu. Dodnes si pamatuju, že se pořád čekalo, že otevřeme hru a půjdeme do rizika, že například pošleme na roh brankáře. Najednou ale rozhodčí pískl konec, ani se neprodlužovalo. Potřebovali jsme vyhrát, ale skončilo to 0:0.

Výraznou postavou reprezentace jste se stal v roce 2009, kdy jste uvolil jako, že budete koučující šéf svazu. Dobrý nápad?

Moc dobrý nebyl, ale chtěli jsme zvládnout kvalifikaci o mistrovství světa a důstojně ji dohrát. Vzal jsem si to na triko, nebylo to jednoduché. Na pár zápasů jsem to vzal s tím, že to nebude dlouhodobé. Šance na postup už byla minimální, a i kdyby se vyhrálo na Slovensku, kdo ví, jestli by to stačilo.

Ke comebacku jste na federální derby jste přesvědčil i stárnoucího střelce Kollera.

Honza si moc nevěřil, ale dodnes si myslím, že z něj Slováci měli respekt. Třeba stoper Škrtel už hrál za Liverpool a bylo těžké se prosadit. Do toho Milan Baroš dojel na sraz později, protože jeho paní rodila. Nehrál od začátku, zápas se remizoval 2:2.

Záhy jste opustil střídačku reprezentace. Napadlo vás, že se na ni za 15 let vrátíte?

Moc jsem o tom nepřemýšlel, ale moc si toho cením. Ono se ani nedá plánovat, kde bude člověk trénovat. Měl jsem pár nabídek, ale zůstal jsem v Česku. A co se má stát, to se stane.

Dřív jste opakoval, že si vás český fotbal nepřeje. Co se změnilo?

Doba se změnila stejně jako vedení fotbalu. Mění se také prostředí i celá sportovní kultura. Jen se podívejte, jak to dnes vypadá na stadionech. Všechno se vyvíjí, a když jsem šanci dostal, budu se snažit dělat práci, jak nejlépe umím.

Jak se změnil Ivan Hašek od poslední reprezentační štace?

Prošel jsem několika kluby, každé angažmá vás posouvá. Poznáváte nové lidi, metody a způsob práce. Třeba není jednoduché trénovat nejúspěšnější asijský tým Al Hilál, byla to obrovská výzva i pro trenérský rozvoj. Je to klub, který nebere remízu. Vždy musíte vyhrát, cítíte tlak z vedení i médií. To vás zoceluje.

Není angažmá u národního týmu teď nevděčné a ošidné? Do Eura není čas si poskládat tým a vtisknout mu jiný styl.

Tak to neberu. U libanonské reprezentace se mi stalo, že jsem hráče poprvé osobně viděl 50 minut na předzápasovém tréninku, po kterém se šlo hned na Jižní Koreu. Ale tak to je. V nároďáku toho moc nepotrénujete. Sejdete se v pondělí, v pátek se hraje. Na začátku týdne je ještě spousta kluků unavených z víkendových zápasů, ale prostor není ani jinde. Nedají se nazpaměť nacvičit akce. V tom ale věřím české mentalitě. Hráči jsou chápaví, disciplinovaní, a proto věřím, že můžeme být úspěšní.

Co pro vás znamená úspěch?

Vyhrát každý zápas. Chci odehrát dobrý zápas v Norsku a doma s Arménií. Potom půjdeme dál. Na mistrovství Evropy chceme postoupit ze skupiny, ale přišel jsem s cílem postoupit na mistrovství světa. Zažil jsem ho jako hráč, chci ho zažít jako trenér a přál bych to i současné generace hráčů. Udělám pro to všechno.