Reprezentační kapitán o nejtěžším rozhodnutí v životě: Chtělo to velkou odvahu

Obrovskou, protože na konci sezony je rozpoložení vždy ošemetné. V naší skupině vyčnívá Anglie. A my si nárokujeme druhé místo. Je příjemné za velkou dřinu dostat odměnu, což šest bodů představovalo.

Jde o hrdost a čest. Ale nijak si to nepřipouštím a nedělám si z toho hlavu. Hlavně pásku vnímám jako vyjádření, jak poctivě dělám fotbal. Jsem týmový hráč a věřím, že odčiníme nezdar v minulé kvalifikaci.

Když jsem se rozhodoval, zda Basilej opustit, přemýšlel jsem o všech následcích. A řešil jsem i nároďák. Mám určitou pozici a věřím, že ji udržím. Nemyslím si, že mi přestup z hlediska vytížení v národním týmu ublíží. Já o svých záměrech předem informoval i trenéra reprezentace Jaroslava Šilhavého. Situaci jsme probrali a vlastně mi jeho slova pomohla.

Absolutně důvěřuji svému manažerovi Viktoru Kolářovi ze Sport Investu. Podpořil mě v rozhodnutí opustit Basilej, takže neočekávám, že bych teď měl zůstat bez angažmá.

Měl jsem slzy na krajíčku. Já v klubu pár rozluček zažil a věděl, co mám čekat. Ale když jsem pak viděl, jak celý stadion stojí a tleská... Šlo o obrovské uznání práce, kterou jsem pro klub odvedl. Cítil jsem lítost nad odchodem, ale současně hrdost, protože chování fanoušků bylo výrazem poděkování za odvedenou práci.

Ano, v průběhu jara často. Když jsem naskočil po podzimním zranění achilovky a začal hrát, tak se moje budoucnost hodně řešila. V březnu sportovní ředitel řekl do televize, že jsem dostal nabídku nové smlouvy. To bylo období, kdy jsem slyšel skutečně hodně často, abych Basilej neopouštěl. Ať už od lidí v klubu, fanoušků ve městě, či prostřednictvím zpráv na sociálních sítích.

Se sportovním ředitelem Strellerem jsem v Basileji nastupoval. Hned na začátku jednání jsem mu řekl, že chci hrát rovinu. Neskrýval jsem touhu po změně. A když jsem řekl, že kontrakt neprodloužím, klub moji ztrátu vnímal jako negativní. Ale pochopil moje důvody.

Touha po změně. Cítil jsem se v klubu fakt skvěle, mimo fotbal všechno běželo v zajetých kolejích. Děti ve škole, respektive ve školce. Krásné prostředí pro život. Ale já chtěl zkusit ještě něco nového. Opustit Basilej bylo nejtěžší rozhodnutí života. Všechny přestupy v minulosti se rodily automaticky, očekávaně. Teď to bylo jiné.

Určitě. Třeba manželka byla nejprve pro setrvání v Basileji. Upřímně, nabízeli mi pěkný kontrakt s dobrou délkou. Jenže pokud bych byl pod smlouvou, nikdo by mě nevykoupil. A za další dva roky bych těžko mohl pomýšlet na přestup. Kdybych myslel jen na rodinný komfort, podepsal bych v Basileji.

Chce to velkou odvahu. Na svoje pocity dám na hřišti i v životě. Já měl v hlavě od začátku, že chci odejít. Byl jsem tak nastavený. A nešlo přitom o žádné unáhlené rozhodnutí. Měl jsem dost času vše promyslet.

Jsem připravený něco obětovat. Pohárová Evropa je super. Ale když budu hrát v některé z top soutěží, kde je hned několik klubů na úrovni Ligy mistrů, nebudu si stěžovat. Někdy člověk něco oželí, ale ve skutečnosti získá. A já jsem připravený ustoupit, abych se v kariéře posunul.

Nechci zatím nic specifikovat. Ale půjdu jen na místo, které bude akceptovatelné i pro manželku, sedmiletou dcerku a dvouletého syna. Rodina je pro mne nesmírně důležitá.

Ohromně mi vyhovovalo, že ze společenského hlediska není fotbal takový fenomén. Jasně, když jsem vyrazil do centra města, lidé mě poznávali a věděli, že jsem kapitán Basileje. Ale místní lidé tolik neprojevují emoce. Tudíž pozdravili, občas prohodili pár slov nebo požádali o fotografii. Ale nebyl to vyloženě blázinec.

Za pět a půl roku prostě nejsem schopný vybrat jediný moment. Výjimečné bylo setkání s tenistou Rogerem Federerem, který je velký fanoušek klubu a slavil s námi jeden z titulů. Do paměti mám zarytý první titul před pěti lety, pak double v sezoně 2016/17. Postupové zápasy v Lize mistrů. Čerstvě triumf v poháru. Jako kapitán jsem šel pro medaili poslední a jako první pozvedl nad hlavu trofej. Před fanoušky, před spoluhráči... K tomu jsou výjimečné i nesportovní zážitky typické pro Basilej.

Ano. Má to obrovskou tradici. Tři dny na jaře městem proudí průvody v maskách. Má to neuvěřitelnou atmosféru. Některé skupiny v průvodu jdou v dřevákách, mají na krku zavěšené bubny. Pravidelně jsem se účastnil s rodinou jako divák. A jednou se schylovalo i k mojí účasti. U příležitosti magazínu Ligy mistrů jsem totiž právě s jednou skupinou absolvoval nácvik základní melodie hry na bubny. Zajímavý a krásný zážitek. Říkali, že by bylo fajn zpestření, kdybych s nimi průvod absolvoval. Ale na to nedošlo.

Po přestupu z Moskvy jsme měli s manželkou plány, kolik toho procestujeme. Jenže když tým hraje na podzim evropské poháry, tak není šance. A nyní je navíc vše složitější kvůli dětem. Když už jsme měli dva dny volno, můžu děti vzít ze školy či školky jednou za měsíc. Ale ne třikrát. Ale něco jsme přece jen stihli.

Kanton Ticino. Je to vlastně Itálie, dokonce se tam mluví italsky. Vážně nádherný kraj. Stejně tak Ženevské jezero a město Montreux na jeho pobřeží. A také oblast kolem Curychu. S manželkou jsme spíše přírodní typy, denní pobyt ve městě není nic pro nás. I proto jsme se těšili na Alpy. Hory uklidňují a současně dodávají energii.

Vůbec jsme se tam nedostali. Když bylo v zimě volno, mířili jsme do Česka, abychom Vánoce prožili s rodinou. A jet na dva dny do Alp v průběhu jara by nedávalo smysl. Já mnoho míst projel autobusem, protože jsme často do této lokality vyráželi na soustředění. Tudíž nějaká místa jsem poznal. Ale Crans Montana, Svatý Mořic či Vallais jsou místa, kvůli nimž se do Švýcarska určitě vrátíme.