Článek
Platíte prý za vášnivého hokejistu.
Hokej miluju. Když si ho můžu zahrát, je mi jedno, kdy vstávám. Klidně po minutě spánku. Hokej je pro mě nejlepší sport na vypocení a odbourání stresu. Při fotbale už nemůžu běhat, kdežto po ledě se kloužu. Hokej sice moc neumím, někteří kluci si ze mě dělají srandu, ale mám ho strašně rád.
Jste takzvaný srdcař?
Jak můžu, tak jdu. Málokdy vynechám. Teď už někdy musím, vytížení na Strahově je velké. Předtím jsem chodil až čtyřikrát týdně. Sklouznu se, druhý den mě nic nebolí a můžu jít hrát znovu.
Fotbalu se vyhýbáte?
Bolí mě koleno. Nějaké exhibice hrát budu, šlapu si tím ale po fotbalovém jménu. Jsem totiž na hřišti hroznej, trapnej. Hlásím to dopředu. Až mě někdo uvidí, tak ať se nesměje. Hrůzostrašný. Nemůžu hrát už ani nohejbal.
Důvod?
Odešel mi křížák v koleně. Vykroutil se mi, zmizel. Nemůžu smečovat. Plastiku v mém věku mi už nikdo neudělá. Už mě odepsali. (smích) Hraju ale dál tenis, golf nebo paddle tenis.
Ten je teď populární.
Na tréninkovém kempu v Rakousku budeme mít kurt na paddle tenis, těším se, že si zahraju. Výborně ho hraje Honza Koller, je jedním z nejlepších v Česku. Jednou jsem proti němu hrál. Bez šance, Honza je monstrum, mašina. On umí výborně i hokej, v naší partě patří k nejlepším. Nad ním jsou snad jen Poborák (Karel Poborský) a Čoro (bývalý záložník Slavie Jaroslav Černý). Čoro je fantastický, měl se věnovat spíš hokeji.
Tohle si nepřečte rád.
Možná bude naštvaný. Slušně hrají i Šmíca (Vladimír Šmicer), Bary (Milan Baroš) a Ujfi (Tomáš Ujfaluši). Nejhorší jsem já se Sigim (Horst Siegl). Ale jsme tam zase často. Hrajeme spolu v útoku, zbytek pětky z nás roste. Musím někdy i do obrany. Sice mi všichni ujedou, ale jsem tam. Překvapivě mi ujel i Lukáš Sedlák, čerstvý mistr světa. Byl si s námi na jaře dvakrát zahrát. Na bekhendovou kličku a blafák jsme ho dobře připravili.
Co byste si vzal do svého mužstva ze zlatého týmu hokejistů?
Začnu jinak: na šampionát přijel David Pastrňák z Bostonu, jeden z nejlíp placených hráčů světa. Ale pro tým by se rozdal, byl tam pro něj. Týmovost, disciplína byly cítit z celého mančaftu. Kluci hráli jednoduše, pragmaticky, byli srovnaní jako tým. Bylo jedno, jestli šlo první nebo čtvrtou pětku. Měl jsem štěstí být v hale na semifinále se Švédy. Ve třetí řadě. Zblízka je to neskutečná jízda.
Máte kamarády ve zlatém mužstvu?
Znám se s některými kluky, fandím jim. Koupil jsem si dres Pasty, musím si ho od něj nechat podepsat. Klobouk dolů, jak trenér Radim Rulík připravil a nastavil tým po stránce mentální.
Nachystáte podobně mužstvo na Euro?
Fotbal je trochu jiný, nicméně bych byl rád, aby kluci byli v hlavě srovnaní jako hokejisti v Praze. Čeští hráči mají výhodu, že jsou učenlivější než ti zahraniční. Když nemáme velké hvězdy, jsme schopni se nastavit na týmovost a disciplínu, která bude moc důležitá. Tohle jsme schopni do sebe natlouct.
Lukáš Červ dostal v nominace na EURO přednost před Petrem Ševčíkem, vysvětluje Ivan HašekVideo: Sport.cz
Hrával jste hokej také v arabském světě, kde jste dlouhé roky trénoval?
Jednou jsem si obul brusle v Dubaji, v obchoďáku. Jinak ne. Dostal jsem sice nabídku, abych si šel i zahrát, ale nebyl čas. V obchoďáku jsem se cítil jako velký bruslař. Na ledě se mnou bylo sto padesát lidí, uměl jsem bruslit nejlíp. Kolem mě byly samé děti, které na bruslích šmajdaly.
V Dubaji vlastníte byt. Je metropole Spojených arabských emirátů vaším druhým domovem?
Ano. Je tam pořád hezky, slunce mě nabíjí. K tomu kolem moře. Nádhera. Navíc je tam bezpečno. Pokud někde zapomenete tašku, druhý den ji tam najdete. Netknutou. Může v ní být klidně plná peněženka, ale nic se neztratí. Ani tam nezamykám byt.
Zvykl jste si na odlišnou kulturu a zvyky?
Musel jsem se přizpůsobit tamním zákonům. A nestěžuju si.
V Emirátech si pochvalujete bezpečnost. Při angažmá v Libanonu jste jí ale…
...v takové míře určitě necítil. Tam už to byla trochu divočina. Nebylo hezký, když nad vámi občas lítaly rakety.
Až tak?
Dělají hrozně nepříjemný zvuk. Ale zase jsem poznal jinou kulturu, jiný národ. Bejrút je jedno z nejhezčích měst na světě, stálo za to ho poznat. Šel jsem ale do Libanonu kvůli fotbalu. Měli jsme s reprezentací možnost hrát proti účastníkům mistrovství světa Jižní Koreji nebo Íránu. Byli jsme i na mistrovství Asie.
Podmínky ale asi nebyly takové jako v Emirátech…
Co se týká hřišť, to bylo strašné. V Bejrútu a okolí není jediná pořádná tráva, jen umělky. Na tréninky jsme jezdili třicet kilometrů, hřiště bylo horší než v nejnižší soutěži v Česku. Je znát, že Libanonci nemají finance. Peníze nejsou ani na mládež. Hotely ale nebyly špatné, byť jsme v nich byli kolikrát v čepicích a zimních bundách. V zemi se moc netopí. V Libanonu se mi ale celkově líbilo, angažmá považuju za skvělou zkušenost.
Váš kamarád Vladimír Šmicer ve svém podcastu nedávno prozradil, že jste členem skupiny, která se každé první pondělí v měsíci schází ve známé pražské pivnici U Zlatého tygra. Pokaždé s parťáky dorazíte v jiném převleku.
Je to velká sranda, některé masky jsou ale šílené. Nejbizarnější byl návrh, že půjdeme za strom. Tomu jsem se vyhnul. Jednou jsme šli za doktory. Šli jsme pak vedle do baru na panáka, nechtěli nás pustit dovnitř. Tam jsme řekli, že máme vzadu těžký případ – a bylo.
Kdo má nejlepší převleky?
Jednoznačně Šmíca. Chodí do půjčovny, prostě profík. Jeho kovboj nebo indián, to byly pecky.
Co na vaší recesi říkají štamgasti?
Berou nás v pohodě, jsou už zvyklí. Myslím, že se na nás i těší. Teď jsem ale polevil v docházce, měl jsem hodně práce. Navíc jsem dal jednou přednost hokeji. Po Euru ale zase půjdu.
Takže až první pondělí v srpnu?
To by bylo skvělý. Věřím, že zkraje července budeme ještě na šampionátu.
