Osmdesátiny brankářské legendy Ivo Viktora! Oslavy protkané i vzpomínkami na Pelého

Na světovém šampionátu v Mexiku v roce 1970 to zkusil, ale marně. Nedal ji ani Viktorovi, ani anglickému brankáři Banksovi, ba ani urguayskému gólmanovi Mazurkiewiczovi. Po třetím zlatém brazilském triumfu se mohl konejšit jen tím, že očití svědci na Jaliscu v Guadalajaře o jeho magických střeleckých pokusech básnili, jako kdyby gólem skutečně skončily. I proto o nich Pelé ve svých memoárech psal jako o „nególech století". Zvlášť o tom, který zkoušel dát Ivo Viktorovi.

„Připadalo mi to jako věčnost. Přitom balon letěl vzduchem jen chvíli. Tři vteřiny. Možná čtyři. Zíral jsem na něj, hnal se zpátky do brány a vyčítal si, že budu za největšího osla pod sluncem. Dostat gól z půlky hřiště. Co z půlky... Vždyť Pelé střílel ze středového půlkruhu ještě na své polovině. Z dobrých šedesáti metrů. Nebo dokonce z pětašedesáti, jak tvrdili a později údajně i změřili," vzpomínal Viktor.

"Snad jen on na Jaliscu v Guadalajaře viděl, že jsem se vydal z brány moc daleko. Až k hranici šestnáctky. Anebo neviděl, protože i hlavu měl odvrácenou stranou, ale vytušil, protože po čase prozradil, že si mých výletů daleko z brány už před tím párkrát všiml. Proto měl chuť si na mě smlsnout. Udělat ze mě osla. Dát mi gól století. I ve své autobiografii se ostatně touhle střelou chlubil. A ve spoustě rozhovorů ji také připomněl," upozornila brankářská legenda slavící kulatiny.

Prý byli tři brankáři, jimž chtěl dát gól století. Nebo možná tisíciletí. "Já, Angličan Gordon Banks a Uruguayec Ladislao Mazurkiewicz. Docela pocta figurovat mezi takovými jmény. Mohl jsem ale tušit, co udělá. Než jsme se vydali na světový šampionát do Mexika, Pepík Masopust mi připomínal: ,Dej si na něj pozor. Ten umí všechno!" prohlásil bývalý reprezentant.

"Nemusel, protože jsem to věděl. Čtyři roky předtím jsem to na Maracaná v Riu sám poznal. Chytal jsem vůbec první zápas v nároďáku a Pelé mi dal dva góly. Tedy jen dva, protože Brazilci nás mohli vyprovodit s přídělem dvakrát vyšším. Co dvakrát... Pozvali si nás v červnu šestašedesátého před cestou na mistrovství světa v Anglii, aby si vyzkoušeli, s čím na ně Evropané nejspíš vyrukují. Školili nás, že se nám z toho motala hlava. Pelé nejvíc. Fakt uměl všechno," přiznal Viktor.

"Čtyři roky nato jsem v Guadalajaře musel přidat: A dokonale. Anebo skoro dokonale, protože jeho lobu z šedesáti metrů scházely nakonec jen centimetry, aby zapadl do levého vinglu mé brány. I proto jsem levou tyč jaksi povědomě pohladil, když jsem k ní dopachtil. A s úlevou. Fotbalový svět přilepený u televizních obrazovek gól století neviděl a já s brankářskými rukavicemi praštit nemusel," vzpomínal s úlevou.

Černé myšlenky na ukončení kariéry

Po návratu z mexického šampionátu s nimi ovšem Viktor praštit chtěl. Nikoli ale proto, že v Guadalajaře skončila československá reprezentace pro prohrách s Brazílií, Rumunskem a Anglií ve skupině poslední a z Mexika se pakovala, jen co se tam rozkoukala.

To následná aféra rozpoutaná po příletu ho znechutila natolik, že se mu hlavou honily myšlenky na ukončení kariéry. Nebo na odchod do ciziny, protože přišla opakovaná nabídka z Ajaxu Amsterdam i Feyenoordu. Dokonce i brazilské Sao Paulo projevilo o Viktora eminentní zájem. Jenže žádat s flastrem od disciplinárky souhlas k odchodu do ciziny? Myslet na angažmá v západní Evropě, když to s československým fotbalem šlo od deseti k pěti?

„Chtěli nás tehdy potrestat a záminku si našli. A ještě se přitom oháněli přáním a vůlí pracujícího lidu. Samozřejmě že nemohli jako důvod uvést tři porážky a poslední místo ve skupině, takže přišli s kopačkami," líčil Viktor.

"I těch sto padesát dolarů, které jsme dostali za zápas odehraný v adidaskách, vzbuzovalo závist. Mezi lidmi, mezi funkcionáři také. Přitom už po dodatečném kvalifikačním utkání v Marseille s Maďary v prosinci rok předtím se šuškalo všelicos o dárcích, které si právě fotbaloví funkcionáři odnášeli ze slavnostní večeře, na níž se objevil i jeden z bratrů Dasslerů. Rudolf, co mu patřila Puma, v jejímž oblečení a kopačkách jsme tehdy hráli," konstatovala brankářská legenda.

Oba rozkmotření bratři z Herzogenaurachu vlastnící firmy Adidas a Puma měli totiž eminentní zájem, aby právě v jejich kopačkách a dresech hrálo na mistrovství světa co nejvíc mužstev. Z Mexika totiž vysílaly televize vůbec poprvé šampionát přímým přenosem barevně do celého světa.

"Bůh suď, na čem se tam tehdy domluvili a co upekli. Oficiálně ale nikdy nezaznělo, v jakých kopačkách se bude hrát. Ani během soustředění ve francouzském Font-Romeo, ani potom v Mexiku. Trenér Marko bafající jednu cigaretu za druhou nechal na nás, abychom se sami domluvili se zástupcem některé z firem a trochu si přilepšili k těm sto padesáti dolarům kapesného, které jsme na pobyt v Mexiku dostali," vzpomínal brankář.

"Doma pak z nás udělali veksláky a grázly. Psance a fotbalové vyděděnce. Nejenže nám sebrali prémie vypsané za postup, ale na rok nás vyloučili z národního mužstva a zakázali nám reprezentovat. Dokonce i náhradníkům, kteří na šampionát vůbec neodletěli a zůstali doma, jako třeba můj zraněný spoluhráč z Dukly Honza Geleta," kroutí hlavou legenda i s odstupem let.

Dva měsíce na to už ale seděla ve vedení fotbalu nová garnitura a ve vší tichosti vynesené tresty zrušila. "Ale na to, abychom dál hráli v pumách, bedlivě dohlížela. Když jsme čtvrt roku po návratu s Mexika hráli v Nice přátelské utkání s Francií, museli kluci obouvající adidasky vzít černý krém a tři pruhy na kopačkách zatřít. Humorné, protože mokrá tráva po pár minutách beztak odhalila, co si kdo obul," vykládal Viktor.

"Humorné už ovšem nebylo to, že vynesené tresty nejvíc odnesla reprezentace a celý náš fotbal. Do prvních kvalifikačních zápasů o postup na evropský šampionát ´72 nás čtyřiadvacet Mexičanů nesmělo nastoupit a bodové manko z utkání s Finskem už jsme nedohnali," zamrzelo Viktora i s odstupem let.

"A mexická kletba se s námi nesla i v bojích o účast na mistrovství světa v Německu o dva roky později. Ale taková prostě byla doba, v níž jsme žili a hráli. A vyprávět někomu, že za tituly Fotbalisty roku jsme tehdy dostávali pětitisícové poukázky na zboží do Kotvy, které pak manželka směnila jednou za mixér a jindy za šicí stroj? A to ještě když tohle nedostatkové zboží zrovna měli a známá prodavačka jí ho nechala pod pultem," popsal praxi tehdejší doby.

"Že za titul mistrů Evropy jsme dostali třicet tisíc, ale to až poté, co nás s Ondrušem jako nejstarší poslali za vedením výpravy, aby k původně vypsaným prémiím něco přidalo? Všichni by se smáli a ptali se, proč jsme tedy fotbal vůbec hráli. Tehdy po Mexiku ale prostě potřebovali bič a našli si ho," popsal gólman, jak to před lety bylo.

"Tak jako si ho na mě našla vojenská lítačka, když jsem jako záklaďák přijel s Brnem do Prahy a před prvním ligovým zápasem v životě mě nenapadlo nic lepšího než se vydat na špacír po hlavním městě. Lapili mě, zavřeli do basy v tehdejších kasárnách na Náměstí republiky, protože knoflíky na mé uniformě neodpovídaly platným předpisům. Marně jsem vysvětloval, že jsme u nás pod Špilberkem tyhle uniformy nafasovali a já v ní chodím druhým rokem," svěřil se osmdesátník.

"Ani na Julisku mě nenechali zatelefonovat, abych svým nadřízeným nahlásil, do jakého maléru jsem se dostal. Alespoň že se nade mnou nakonec smiloval dozorčí a svolil, abych knoflíky vypáral a našil nové. Řádné, předpisové... Teprve pak mě propustili a já celý zpocený spěchal taxíkem do Dejvic, abych se mohl postavit do brány a chytil panu Šafránkovi penaltu," vzpomínal Viktor.

Na první zápas za Železárny nemůže zapomenout. "Dokonce i moje maminka nade mnou spráskla ruce, když se za mnou přijela podívat do prostějovské nemocnice a celá se chuděra vyděsila, jak mě můj spoluhráč Riedel zřídil. Ležel jsem v posteli celý opuchlý s přeraženým nosem a monoklem okem a ona začala, že tak hulvátský sport tedy už rozhodně dál hrát nebudu. A těch pět korun, které jsem dostal od prostějovských šíbrů na vlak od nás ze Šternberka jako bonus za přestup, že půjde těm pánům hned vrátit, aby si snad nemysleli, že jsme jim něco dlužni," líčil gólman.

"Ani maminku, ba ani mě tehdy nenapadlo, kolik zranění budu muset ještě protrpět. Třeba když jsme v šedesátém sedmém táhli pohárovou Evropou přes Anderlecht a Ajax Amsterdam až do semifinále Poháru mistrů a van Himst se po mně prošel tak, že to muselo spravit osmadvacet stehů. Natož abychom tehdy ve špitálu tušili, kam všude mě ten hulvátský sport zavede a co všechno s ním zažiju," konstatoval.

Měl jméno a obrovský respekt, stal se uznávanou veličinou mezi evropskými i světovými gólmany, přesto se pomalu smiřoval s tím, že mu není souzen žádný velký úspěch. Až šest let po mexické blamáži se dočkal. Ve čtyřiatřiceti zažil bělehradský triumf. Sice „jen" evropský, ale pro československý fotbal, který se po celou tu dobu zmítal v marasmu a výsledkové bídě, doslova impozantní.

„Kvůli tomu okamžiku jsem přece v bráně celá dlouhá léta stál, ale když bylo po všem a my měli zlato jisté, jako by mi nic z toho nedocházelo. Vedení, o které jsme těsně před koncem nakonec přišli strašně blbým gólem. Po mojí chybě, uznávám. Ale nebýt jí, nedošlo by na prodloužení a na penalty nejspíš také ne, takže Tonda Panenka by se nestal slavným po celém světě," usmál se Viktor.

"O tom svém chystaném furianství mi vykládal každý večer na pokoji, který jsme spolu sdíleli v Záhřebu i Bělehradě O svém vršovickém dloubáku. Padajícím listu. Pentli z Ďolíčku. Proto jsem mu musel ke slávě pomoct, což mu i po letech připomínám. Po rohu Hoenesse pár vteřin před koncem, kdy se Hölzenbein dostal ve vzduchu výš než já a vyrovnal, takže došlo na prodloužení. V něm byly oba mančafty už tak znavené, že vyhlížely penaltový rozstřel jako spásu," vzpomínal Viktor.

"Při prvních třech mě Bonhof, Flohe a Bongartz školili tak, že jsem skákal na opačnou stranu, a když jsem konečně Hoenessův úmysl vystihl, on bránu přestřelil. Na Panenkovo furiantské představení tak přece jen došlo, i když ani já do posledních chvíle nevěřil, že se k němu odhodlá. Zvlášť když jsem viděl, jak Franta Veselý prchá na tribunu, aby ho snad trenéři při vybírání penaltových exekutorů nezmerčili," svěřil se gólman.

"Zato Tonda se na penaltu hrnul. A dal ji tak, jak si vysnil. Panenkovským dloubákem. A já najednou nevnímal jásající spoluhráče, hrozen navěšený střídavě na drzouna Panenku a také na mě, ochraptělé trenéry Ježka s Venglošem. Chtěl jsem být sám někde v ústraní, abych si mohl všechno vychutnat sám v sobě. Abych si ještě jednou užil celou svou kariéru, protože už před cestou na evropský šampionát jsem byl rozhodnutý, že skončím. S reprezentací i s chytáním v Dukle," prohlásil Viktor.

"A nic na tom neměnilo, že mě v Bělehradě zařadili společně s Dobiašem, Ondrušem, Masným a Nehodou do nejlepší jedenáctky a vyhlásili mě nejlepším hráčem mistrovství. Jen jsem netušil, že všechno nabere zase až tak rychlý spád a že nenávratný konec přijde už za čtvrt roku," konstatoval.

Poraněná páteř odchod ze scény urychlila. Pomalý, ale definitivní. "A tak mi zůstaly jen vzpomínky, kterými teď v osmdesáti bavím sebe i gratulanty."