Článek
V krvi vám koluje jižanská krev. Cítíte se ve Splitu jako doma?
Narodil jsem se v Praze, kterou mám moc rád. Je jedním nejhezčích měst na světě, co se týče pracovních příležitostí a tak. Ale místo, kam jedu zrelaxovat, je Brač. Na něj nedám dopustit. Když mám volno, jedu tam. Jezdí tam rodina z Bosny, táta, kamarádi. Když bydlíte u moře, je to něco jiného.
Přejíždí trajektem na tréninky?
Mám byt ve Splitu. Když dostaneme den volna, sednu na trajekt a mizím na Brač. Plánuju si udělat papíry na větší loď, abych mohl přejíždět sám. Jsem celkově nadšený. Vždycky jsem fandil Slavii a Hajduku. Mít na sobě jeho dres, hrát před lidmi, které znám od dětství, kteří klub milují a dali by za něj život, je něco fantastického.
Máte u příznivců Hajduku dobrou pozici?
Pětašedesát procent Chorvatů fandí Hajduku. Na Brači mě berou jako svého, vědí o mé lásce k Hajduku. Příchod jsem měl proto příjemnější. Blahopřejné esemesky od chorvatských kamarádů mi zahltily telefon, na Brači mě všichni zastavovali. Řeknu to ale takhle: Dokud se vyhrává, pozici u fanoušků máte dobrou.
V opačném případě, jsou fanoušci Hajduku nepříjemní?
Tlak od nich je obrovský. Kdo dokáže hrát v Hajduku Split, myslím, že může hrát kdekoliv. Podpora fanoušků je obrovská. Stačí ale jedna prohra a děje se něco nepředstavitelného. V létě jsme vypadli z předkol Evropské ligy s týmem z Malty, i po dvou měsících nám tragickou odvetu fanoušci připomínají.
Jaké následky vyřazení mělo?
Dva dny před začátkem ligy klub vyhodil trenéra, navíc jsme si fanoušky hned v prvním důležitém zápase sezony otočili proti sobě. Následky musíme nést, bojovat s nimi. A ukázat, že jsme lepší, než jsme předvedli s Malťany.
O víkendu jste dali fanouškům odpustek, v lize jste porazili největšího rivala Dinamo Záhřeb.
Dost možná, musíme ale vyhrávat dál. S Dinamem to byl fantastický zážitek, všichni jsme byli v euforii. Ale musíme se krotit, protože s nimi budeme hrát ještě třikrát.
Jsou příznivci v Chorvatsku divočejší, než jste zažil v italské lize?
Stoprocentně, tady je to úplně o něčem jiném. Hajduk dvanáct let nevyhrál titul, ale i na poslední tým tabulky přijde dvacet tisíc. Dokáží udělat mnohonásobně bouřlivější atmosféru, než když si přijde osmdesát tisíc lidí jen zatleskat. Nádhera. Pro mě je také příjemnou změnou, že po sezonách, v nichž jste nebyl tolik herně vytížený, nastupuju pravidelně. Kondice zápas od zápasu roste. Hodně mi pomáhají spoluhráči. Stejně i trenér, který mě chtěl do Hajduku už před třemi lety. Můžu mu jen poděkovat, že mi dává šanci. I díky tomu jsem po čase dostal pozvánku do reprezentace.
V sobotu národním mužstvo nastoupí v Kosovu. Vaše rodina pochází ze srbské části Bosny, právě Srbové Kosovo neuznávají...
Co se týká této záležitosti, já vycházím se všemi dobře. Jsem nekonfliktní člověk, nemám nic proti nikomu. V Kosovu mám několik kamarádů. Například obránce Vojvodu, se kterým jsem působil v Belgii. Ani jsme se nehecovali. Nechtěl jsem mu říct, že k nim jedeme vyhrát, že je přejedeme. Jen jsem mu napsal, že si s ním chci po zápase vyměnit dres.
Politika se ale promítá i do fotbalu. Například před nedávným duelem s Kosovem odstoupil srbský trenér Černé Hory. Co tomu říkáte?
Tyto věci se dějí, obzvlášť v zemích bývalé Jugoslávie. Rodiče mě ovšem vychovali k toleranci. Mám kamarády katolíky, pravoslavné i muslimy. Z celého světa. Přijde mi, že politiku do sportu míchají nejvíc ti, kteří ještě nebyli na světě, když k problémům v Jugoslávii docházelo. Já se do těchto věcí nemíchám. Vycházím s každým. Třeba o víkendu jsem udělal věc, kterou mi v Hajduku rozmlouvali.
Můžete být konkrétní?
Za Dinamo Záhřeb hraje jeden z mých největších kamarádů, útočník Petkovič. Všichni vědí, že k němu mám blízko. Přesto mě nabádali, abych si s ním dres neměnil. Odpověděl jsem jim, že kamarádství je pro mě víc.
Od roku 2012 jste působil v Itálii. Prošel jste Janovem, Frosinone, Crotone, nejdéle jste byl ve slavném AC Milán. Když se za italskou štací ohlédnete, co vám vyjde?
Nemůžu říct, že jsem zklamaný. Jasně, kolikrát mě mrzí, že jsem měl nízkou minutáž, ale je třeba si uvědomit, v jakém klubu jsem byl. Fotbal hrají miliony lidí, většina by chtěla v AC Milán působit. Já tu možnost měl, byť většinou na lavičce. Ostatní kluby mohou mít spoustu peněz, v AC na vás dýchá historie, legendy. Tohle si za peníze nekoupíte. Kolikrát přišly na trénink legendy, jenom si s nimi promluvit byl zážitek. Teď jsou ve sportovním managementu Paolo Maldini a Zvonimir Boban.
Ke které z legend jste měl nejblíž?
V juniorce mě trénoval bývalý útočník Inzaghi, doteď jsem s ním v kontaktu. Hrál jsem pod ním pravidelně, svěřil mi i kapitánskou pásku. Je fajn.
Jako hráč vyhlížel na hřišti nepříjemně, šla z něj hrůza.
Na tréninku taky někdy zvedl hlas, ale vždycky to okamžitě překlopil do legrace. Fantastický trenér.
Z AC Milán jste hostoval v Crotone a Frosinone. Jak na ně vzpomínáte?
V Crotone se mi moc líbilo. Přestože jsem se po příchodu divil, kam jsem se to octnul. Jih Itálie je jiný, vypadá spíš jako Afrika než Evropa. Jenže lidi tam byli nejpříjemnější, jaké jsem zažil. Byli jsme třetí od konce v Serii A, ale brali vás jako Ronalda. Fotbalistů si tam hodně cení. Ani Frosinone není špatný klub, bohužel trenér mi nedal ani vteřinu. Nechápu proč, nikdy jsem s ním neměl problém. Ale je to za mnou. Teď jsem moc spokojený. Z Hajduku i z návratu do reprezentace.
