Článek
A nejen to - v Al Ajnu ho výsledky, umístěním uvrhl až na samou periferii světového fotbalu. Hrou pak dokonce až někam do pravěku!
Tristní poznání. Bolestné také, to se ví. Podobné, jako před sedmadvaceti lety na Mundialu ve Španělsku, kde tehdy ještě československá reprezentace remizovala s Kuvajtem, sázela rovněž na fotbal vyhrabaný Jozefem Venglošem někde v pradávné minulosti, takže po ostudě dovršené porážkou s Anglií a remízou s Francií došlo doma k tvrdému zúčtování.
Stejné, jako když v kvalifikaci o EURO 96 prohrál Uhrinův výběr s lucemburskými ochotníky s jediným poloprofesionálem ve svém středu a tehdejší první boss českého fotbalu František Chvalovský řádil jako černá ruka, takže hvězdný Skuhravý pláchl raději soukromým letadlem zpátky do Janova, zatímco trenér Uhrin střídavě zelenal a blednul v obavách, kdy se Chvalovského hněv promění v jeho konec u zostuzené reprezentace..
Paralely, které ovšem pokulhávají
Přesto zmiňované paralely pokulhávají, neboť jeden zásadní rozdíl mezi blamážemi tehdy a nyní bije do očí. Nedostatek sebereflexe a pokory. Neochota přiznat si fotbalovou bídu, kterou reprezentace demonstrovala světu a vydávala ji za obraz současného českého fotbalu, neboť jako národní tým v Emirátech vystupovala.
U hráčů, jimž se fotbalových kvalit sice nedostává, zato sebevědomí jim až na výjimky rozhodně nechybí, to nepřekvapuje, u trenéra však rozhodně zaráží. Zvláště, když šlo o Bílkovo premiérové vystoupení mající představovat začátek nové éry. Pochopitelně že lepší...
Namísto toho vydával chaotické fotbalové hemžení svých svěřenců bez ladu a skladu jak v úvodním duelu s Emiráty, tak i v zápase o třetí příčku s Ázerbájdžánem málem za fotbalový progres, který ho do přestávky uspokojoval. Na praktikovaném stylu neviděl také nic špatného, s přístupem a snahou svých svěřenců, stejně jako s jejich ochotou bojovat o reprezentační dres byl spokojen ještě víc, i když celý fotbalový národ díky televizním přenosům z Arábie sledoval spíše bezcílné pachtění, při němž byli jeho hráči vždy a všude druzí.
Prý proto, že se Emiráty prezentovaly futsalovým stylem a Ázerbájdžán předváděl zase jakousi „sálovku“, s níž by v Evropě rozhodně neuspěl, což - na Bílkovu obhajobu - není hodnocení jeho, ale jedna z příčin ostudy, jak ji definoval Mario Lička!
A že se česká reprezentace nevyrovnala asijským soupeřům ani v kondici, v níž přece měly jak Emiráty, tak Ázerbájdžán zaostávat, ke konci zápasů odpadnout a stát se tak snadnou kořistí?! I to bylo překvapení. Pro hráče, stejně jako pro trenéry!
Ochranářská politika cestou do pekel
A to už není vůbec řeč o tom, že se reprezentační kouč i při návratu z Arábie urputně zdráhal vyslovit, že by ho snad hráči zklamali a až na dvě, tři výjimky většina z nich nemá po bezkrevném výkonu v reprezentaci co pohledávat, neboť na její úroveň nedorostli a Rosickému, Barošovi, Čechovi, Plašilovi, Hübschmanovi by ani stafáž na hřišti dělat nemohli.
Sice přiznal, že liga „...velkou kvalitu nemá, to je jednoznačné,“ ale své svěřence dál v ochranu bral, protože při zkoušení a poznávání, o něž šlo podle něho na turnaji v Emirátech především, nikdo vyloženě nezklamal a mnozí dostanou další šanci. Přitom by se spíše dala očekávat alespoň glosátorská slova o bídném obrazu hráčů, jež vybral, a mužstva, které dal dohromady a jež na turnaji totálně propadlo.
Že podobná nekritičnost, přespřílišná shovívavost a vůbec ochranářská politika představuje cestu do záhuby, o tom se Bílek časem přesvědčí sám. Leda že by šel na konzultace k vzpomínaným předchůdcům u reprezentace, kteří si podobnou blamáž také prožili a na obdobný přístup doplatili.
Argentina? Další potupu si odpusťme!
Jedno však Bílkovi ke cti přece jen slouží... Na avizovaný prosincový zájezd do Jižní Ameriky, kde by měl jeho tým posloužit coby sparingpartner Argentincům, se mu očividně nechce. Bez hráčů Sparty a Slavie, kteří budou ve stejném termínu hrát na evropské pohárové scéně, bez legionářů z ciziny majících v podzimním finiši podobný, ba ještě nabitější program, navíc v termínu, který v kalendáři FIFA není pochopitelně zanesen, by se totiž mohlo vystoupení za mořem proměnit v ještě větší potupu, než jakou si jeho soubor zažil v Emirátech.
A tu si trenér už rozhodně nemůže dovolit, i když ramena má a tvrdí: „O tom, jak budu vnímán veřejností, teď nepřemýšlím, pro mě je podstatné, abychom dali dohromady mužstvo, které bude úspěšné v kvalifikaci o evropský šampionát 2012.“
