Článek
Co se 20letému hráči v plné síle honí hlavou, když dlouhé měsíce sleduje zápasy Fiorentiny výhradně z lavičky?
Není to dobré, mám za sebou těžký rok. V zimě jsem stál o hostování, protože jestli je pro někoho důležitá herní praxe, pak je to právě pro fotbalistu v mém věku. V klubu mi řekli, že šanci dostanu. Ale nepřišla ani na jaře.
Byl jste psychicky zlomený?
Není jednoduché tohle skousnout. V zahraničí možná ještě víc: jste tam kvůli fotbalu, ale nemáte ho. Jen tréninky. Na druhou stranu, každá zkušenost je dobrá. I tahle mi do budoucna může pomoct. Myslím, že i díky ní jsem lidsky vyspěl.
Proč jste častěji nenastupoval za juniorský tým?
Jde o devatenáctku, na hřišti můžou být jen tři starší kluci. Byl jsem za ní dvakrát, pak jsem se chtěl rvát o šanci v áčku. Bohužel marně. Schůzku s trenérem jsem zavrhnul. Nejsem takový, že bych si ke koučům chodil něco vydupat nebo šel dokonce do nějakého konfliktu. Chtěl jsem ukázat na hřišti, o co jsem se snažil v tréninku. Udělal jsem maximum, svědomí mám čisté.
Byla chvíle, kdy jste chtěl sbalit kufry?
Mám silnou vůli, nikdy se nevzdávám. Jasně, párkrát mi šrotovalo v hlavě, jestli mi to stojí za to. Žít sám v cizí zemi a kultuře, tisíc kilometrů od rodiny a kamarádů. A oblíkat si jen tréninkový triko. Ale kufry bych nikdy nesbalil. Vím dobře, co jsem pro fotbal já a celá moje rodina obětovali. Utéct by bylo zbabělé. Potopil bych nejen sebe, ale i blízké.
Pomáhali vám spoluhráči?
Ve Fiorentině to nefunguje jako v českých týmech, kde spolu hráči tráví čas i mimo kabinu. Zajdou na oběd, na kafe, do kina nebo na bowling. Kamkoliv se ve volném čase zabavit. V Itálii si jde po tréninku každý po svém. Domů, za rodinou. Na podzim jsem byl sám se sebou. Když jsem začal být silnější v jazyce, našel jsem si italské kamarády mimo mančaft. Což byla moje jediná pomoc a záchrana.
Kde jste je hledal?
Byli to kamarádi spoluhráčů. Když na ně po zápasech čekali, seznámil jsem se s nimi. Dodnes si voláme a píšeme. Aspoň tohle jsem ve Florencii měl.
Vidíte světlo na konci tunelu?
V neděli skončil sraz jednadvacítky, mám dovolenou. Doufám, že se situace vyřeší tak, abych měl v příští sezoně možnost co nejvíc hrát.
Jaký je váš ideální scénář?
Kdybych už před startem přípravy věděl, kde budu. Abych se případně s novým mužstvem sžil. Variantě, že změním dres na konci přestupního období, třeba tři dny před začátkem soutěže, nekloněný nejsem.
Máte nějaké nabídky?
Fiorentinu převzal nový majitel, takže moje záležitost se teď s klubem moc řešit nedá. Nějaké nabídky mám, ale hlavní slovo má Fiorentina. Smlouvu mám ještě na tři roky. Doufám, že mi vyjdou vstříc, protože ani pro ně není optimální, pokud mladý hráč vysedává na lavičce.
Preferujete zůstat v zahraničí nebo se nebráníte návratu do Česka?
Chtěl bych zůstal venku. Nejde jen o fotbal, ale i o kulturu, jazyk. Kdo žil v zahraničí, ví, jaké to je. Domů se vrátí jako jiný člověk s rozšířenými obzory. Ovšem pokud by nic neklaplo, klidně bych se vrátil do Česka. Ve dvaceti mám pořád čas. Když budu pravidelně hrát, můžu se za rok za dva zase do ciziny vrátit. I zdánlivý krok zpátky se může později ukázat jako ten nejdůležitější.
Byl pro vás nedávný sraz Lvíčat pohlazením na duši?
Stoprocentně. Zápasy jednadvacítky beru jako terapii. Mám v ní větší roli než v klubu, je to moje jediná příležitost, jak si zahrát. Díky ní si navíc můžu najít nový klub. Nikde jinde za poslední rok mě manažeři vidět nemohli.
Jednadvacítka v přípravě oslnila, během jara porazila Mexiko, Rusko a Slovensko. Jste optimista před zářijovým startem do kvalifikace o ME 2021?
Mám z mužstva dobrý pocit. Sešly se dva skvělé ročníky a dobrá parta. Zatím je to vidět i na výsledcích. Ne, že bychom měli být na hrušce, ale sebevědomí máme podložené výsledky. Na mistrovství Evropy bychom se měli dostat.
