Článek
Do špičkových klubů se stále víc dostávají fotbalisté z Afriky, Latinské Ameriky, ale i Asie. Může i to být jeden z důvodů, proč se v té záplavě hráčů Češi neprosazují?
Konkurence je daleko větší, troufnu si říct, že obrovská, ve srovnání s tím, jaká byla před deseti patnácti lety. Otevřením fotbalových trhů do Evropy míří hráči z jiných kontinentů. Kluby kupují hotové fotbalisty.
Znamená to, že zanedbávají výchovu mladých?
Právě naopak. Po celém světě kluboví skauti vyhledávají talenty už na hranici dorosteneckého věku. Ty přivedou do svých akademií, kde jim vytvoří optimální podmínky. Pracují s nimi výborní trenéři. Rozdíl v přístupu je diametrální. Zato u nás se nezachytil progres a moderní vývojové trendy. To platí nejen o mládeži, ale i o dospělých. U těch mladých není na potřebné úrovni ani vzdělávací proces.
V tom smyslu, že mladí kvůli fotbalu zanedbávají školu?
Myslím to jinak. Jde o to, že ve vyspělé fotbalové Evropě je celkové prostředí na mladé hráče mnohem náročnější. Nejde jen o fotbalovou dovednost. Hráči musejí umět jazyky, umět komunikovat, správně vystupovat. Příkladem jsou Petr Čech nebo Pavel Nedvěd. Vynikající fotbalisti, skutečné osobnosti se vším všudy. Svět je uznává, mají obrovský respekt.
Myslíte si, že čeští fotbalisté nemají vůli se zlepšovat, dřít, aby se dostali výš a do lepších klubů?
U nás doplácíme na uspokojení se s průměrností. Mnohým hráčům stačí dostat se do ligového mužstva a pak třeba do průměrného zahraničního klubu. Tam neuspěje, vrací se, aby restartoval kariéru, zkouší to znovu. Chybí mi u nich i větší osobní ambice, nechce se jim do tvrdé práce. Naštěstí to neplatí úplně o všech.
Vidíte nějaké české fotbalisty, kteří by se mohli do velkých klubů prosadit?
Jsou tu hráči, kteří mají předpoklady se prosadit, ale musejí podstoupit tu tvrdou práci. Talenty ale rozhodně máme.
Zažil jste skvělou generaci českých hráčů. Jak se s nimi pracovalo?
Báječně! Velcí profesionálové, vynikající fotbalisté, osobnosti s respektem u soupeřů, a to i těch největších hvězd. Měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat s hráči, jako byli Nedvěd, Poborský, Šmicer, Rosický, Galásek, Koller. A k nim se pak přidali mladíci z úspěšných jednadvacítek z let 2000 a 2002, vicemistři a mistři Evropy Čech, Baroš, Ujfaluši, Jankulovski, Grygera... Vytvořila se skvělá parta, všichni jsme se na sebe těšili. Užívali jsme si to s tím, že fotbal a reprezentace byly vždycky na prvním místě.
