Článek
Tbilisi (od našeho zpravodaje) – V rozhovoru pro Sport.cz vypráví Veselý o angažmá v Emirátech, hodinkách od slavného Maradony. A k dobru dává několik zprostředkovaných historek s legendárním Diegem, kterého s Ivanem Haškem střídali v klubu Al-Fujairah.
Máte vůbec někdy volno?
Ano, jsem v nekomfortní zóně, co se týká času a logistiky. Chtěl jsem ale u nároďáku pokračovat. Bohemka mi vyšla vstříc, angažovala dalšího asistenta. Výhodou je, že trénuju klub z Prahy. Kdybych působil na druhé straně republiky, těžko bych se po tréninku sebral a dorazil za dvacet minut k reprezentaci. Jen na začátku týdne si musím všechno logistiky poskládat, abych někde zbytečně nepřejížděl a maximálně využil čas.
Jste v jednom kole.
Zjistil jsem, že obě funkce jdou skloubit, aniž bych jedné z pozic nedával maximum. Trenéři gólmanů v nároďáku jsou také zaměstnáni v klubech a fungují dobře. Nejvíc trpí rodina, nejméně spokojená je partnerka. Právě v reprezentačních pauzách jsme na sebe měli čas. Jenže by mě mrzelo, kdybych se teď dobrovolně vzdal a přišel bych o případný postup na mistrovství světa.
Naučil jste se přepínat z klubu na reprezentaci?
Umím přepnout. Omezil jsem ale sledování zápasů v roli diváka. Vždycky jsou koukal na oblíbené týmy – Atlético Madrid nebo Atalantu Bergamo. Její trenér Gasperini mě inspiruje. Pokud mám teď volno, vypínám telefon, nic nečtu. Zabývám se něčím jiným než fotbalem. Snažím se hýbat, dělám ale výhradně individuální sporty. Kolektivu si užiju až až.
Vnímáte reprezentaci pozitivně i díky Ivanu Haškovi, se kterým jste si blízcí i lidsky?
S jiným trenérem bychom se museli sehrávat. S Ivanem ale jsme. Sedlo si to i s Köstlíkem (asistent Jaroslav Köstl). Byli jsme s Ivanem čtyři roky v Emirátech, věříme si. Vidím ale rád všechny kluky z realizačního týmu.
Takhle jste si to tehdy v Emirátech plánoval, že povedete klub v české lize a budete reprezentačním asistentem?
Ještě pár let zpátky nebylo mojí ambicí působení v české lize. Vadily mi některé věci v tuzemském fotbale. Bavilo mě naopak trénovat v zahraničí. Rád cestuju a poznávám nové kultury. Měl jsem jít trénovat do Švýcarska, jenže přišel covid. S ním všechno padlo. Zavřely se hranice, zůstal jsem v Česku. Nic jsem neplánoval. Jak se říká – když chceš pobavit Boha, plánuj. Stalo se, co se mělo stát. Dobře si však uvědomuju, že za dva roky můžu být bez angažmá a každý si do mě kopne.
Zahraničí vás pořád láká?
Po čtvrtém místě s Bohemkou v předminulé sezoně jsem dostal opravdu skvělou nabídku do zahraničí. Sportovně i finančně. Byla fakt lákavá. Rozhodl jsem se zůstat. Cítil jsem, že mám v Ďolíčku nedodělanou práci. Věřím ale, že v budoucnu se do ciziny vrátím. Člověk tam musí vystoupit z komfortní zóny, naučit se vycházet s hráči různých etnik. Tohle mě hodně baví.
Zúročujete zkušenosti z Emirátů?
Ano, tam to byla velká škola. V kabině přeplacení hráči mnoha národností. Ti, kteří měli za sebou velkou kariéru, měli velká ega. Poznal jsem, jak se chová Japonec, Jihokorejec, Arab, Tunisan…
Obrousil jste se v Emirátech?
Byl tam megatlak. Odkoukal jsem od Ivana, jak ho zvládal. Musíte být osobnost, jít do konfliktů. Zároveň ale znát hranu, za kterou nejít. Jakýkoli prohraný zápas v Emirátech byl katastrofa. Na druhou stranu, po vyhraném utkání panovala euforie a klidně čtyřnásobné prémie.
Co se dělo, když se nedařilo?
Pozastavili třeba výplaty nebo vám řekli, že se musíte vystěhovat z bytu.
Až tak?
Pamatuju si, že po nešťastné porážce v derby Kalbou odpojili Ivanovi v týdnu přes GPS auto. Prý nemělo zaplacenou pojistku. Kondičního trenéra stěhovali z bytu, chtěli i mě. Klub se tvářil, že s tím nemá nic společného. Pochopili jsem časem, že šlo o odvetu za porážku v derby. Jakýsi zdvižený prst. Arabové jdou málokdy do přímého konfliktu, nevyříkávají si věci z očí do očí. Informaci dostanete přes prostředníka.
Co se vám honilo hlavou, když vám oznámili, že se máte vystěhovat?
Nebylo to nic příjemného, samozřejmě. Tehdy jsem ale zároveň trénoval juniorku, její zápasy kopírovaly utkání áčka. Druhý den jsem s ní derby vyhrál, byt mi zůstal. Schytal to jen zbytek realizačního týmu áčka. Nakonec se záležitost vyřešila, ale trvala tři dny. Kluci byli v nejistotě.
V tamním světě se problémy řeší razantně.
Také proto umím pracovat pod tlakem. Tehdy se významně zadlužily dva největší kluby v Dubaji. Záležitost se dostala na stůl k nejvyššímu šejkovi. Naštval se, během dne oba kluby zrušil. Jako kdyby se v Česku řeklo: v Praze je pět klubů, dva zrušíme, tři se sloučí. Pozemky zrušených klubů se prodají a zamáznou se dluhy. Rozhodla nejvyšší autorita, nikdo s tím nemohl nic dělat.
S Haškem jste dvakrát vedli Al-Fujairah. Když jste se vraceli, střídali jste legendárního Diega Maradonu. Jaké bylo přijít po takové personě?
Měli jsme s Ivanem štěstí, že jsme už v klubu předtím působili. Nepřišli jsme z ulice, znala nás polovina hráčů. Ivan je navíc zapsaný v historii klubu jako nejúspěšnější trenér.
Na tehdejší návrat máte krásnou vzpomínku. Ve skříňce v šatně jste našel hodinky, které tam nechal Maradona pro svého nástupce. Ještě je máte?
Mám. Jen do nich musím koupit novou baterku. Tenkrát jsem ve skříňce našel i zarámovanou Maradonovu karikaturu. Šel jsem za brazilským kondičákem, který byl v klubu za Maradony, chtěl jsem mu hodinky dát. Aby je vrátil majiteli. Jenže on mi pověděl: Tohle je dárek od Maradony. Má si vzít je ten, komu skřínka připadne. Tak jsem mu dal aspoň tu kresbu.
Hlásí se vám zájemci o hodinky?
Pár lidí se ozvalo. Jde o sportovní hodinky, ne úplně luxusní značka. Hodnotu pro sběratele ale evidentně nějakou mají. Pro mě znamenají hezkou vzpomínku na povedené angažmá.
Maradona byl znám slabostí pro hodinky.
Nosil dvoje, na každé ruce jedny. Diamantové a zlaté. Když měl den, rozdával je uklízečům na stadionu. Pákistánec zametal na chodbě a najednou měl v ruce drahé hodinky. Maradona byl v klubu vnímán pozitivně. Proslavil ho. Pamatuju, že když jsem ve Fujairah šel kamkoli na úřad a řekl jméno klubu, hned se ozvalo – jé, Maradona. Měl velkou auru, byl charitativně založený. Hrával třeba ve Fujairah fotbal na hřišti s postiženými dětmi, naprosto spontánně. Slyšel jsem i historky od hráčů, kteří ho zažili.
Sem s nimi.
Jednu dobu nedostávali výplaty. Maradona vyrazil k bankomatu, vybral peníze a rozdal je hráčům. Nebo prý jednou přišel do kabiny s velkým doutníkem a na kluky vyfukoval kouř. Obešel všechny. Asi je chtěl uvolnit. Nebo přinesl velký reproduktor a tancoval v šatně na argentinský song. Zanechal v Al-Fujairah velký odkaz ve věcech, o kterých mluvím. Hráči ho milovali, zbožňovali. Jak jsem od nich Maradonu načetl, měl otevřené srdce, byl hodný, slušný člověk. Dojel na to, že neměl čich na lidi kolem sebe.
