Článek
„Zahrál jsem si fotbal na Ostrovech, zažil báječnou atmosféru vyprodaných stadionů a získal titul s Manchesterem. Jenže jsem cítil, že potřebuji hrát. I proto jsem následně přijal nabídku z Portugalska. Celá země mě znala díky jedinému gólu. Tempo bylo pomalejší, více se preferovala technika. Byl čas něco udělat s balonem. Když mě po třech letech Pavel Nedvěd zlákal do římského Lazia, představovala tahle nabídka další výzvu. Itálie mi dala fotbalově nejvíc," ohlíží se Poborský za báječnou kariérou na fotbalových trávnících, pro niž byl klíčový turnaj v šestadevadesátém.
Poborský se až do anglického šampionátu ve velkém fotbale sotva mihnul. Měl na kontě titul se Slavií a semifinále Poháru UEFA. Ani v českém nároďáku toho zase tolik neodkopal. Jen patnáct zápasů a v Anglii byl po prvním utkání na odstřel. Ale pak...
V jednom utkání posadil u čáry na zadek zkušeného Itala Maldiniho a utekl mu, v dalším trefil tyč a břevno, ale hlavně řádil tak, že Rusové z něj měli amok. A pak geniálně přeloboval Vítora Baíu. V semifinále s Francouzi, a hlavně ve finále s Němci úřadoval Poborský znovu.
Z jeho akce se zrodila penalta proměněná Bergrem ve vedoucí gól, takže ho i ve Wembley vyhlásili mužem zápasu. Potřetí během EURO, což se nikomu z 353 fotbalistů účinkujících na šampionátu nepodařilo. Ocenění mělo o to větší zvuk, neboť šlo o finále a hráče z poraženého týmu. A nejen to...
Poborský se objevil i v ideálním kádru EURO '96 mezi sedmnácti dalšími hráči, jeho nádherný lob do Baíovy sítě byl zařazen mezi tři nejkrásnější branky šampionátu.
Karel Poborský slaví postupový lob proti Portugalsku.
Stala se z něj fotbalová star.
„Jenže co to bylo platné, když jsme nedosáhli na zlato. Když jsme dali z penalty gól a dostali se do vedení, byl jsem přesvědčený, že už nemůžeme prohrát. Od dvacáté minuty jsme hráli dobře a ve druhém poločase ještě lépe, měli jsme i víc šancí než Němci, jenže druhou branku jsme nedali a pak inkasovali po jediné soupeřově příležitosti," vzpomíná Poborský na finálovou bitvu z kontinentálního šampionátu před šestadvaceti lety.
„Ještě když mě v 88. minutě trenér střídal a já za nerozhodného stavu odcházel ze hřiště, věřil jsem, že se všechno v dobré obrátí a vyhrajeme. Když nám dal ale Bierhoff druhý gól, padl na mě jako na všechny ostatní jen smutek. Kruté takhle prohrát, když už jsme zlato pomalu drželi v rukou. Smůla o to větší, když se po úvodní prohře s Němci ve skupině vše v dobré obrátilo."
Poborský následně udělal skvostnou kariéru. Oblékal dres Manchesteru United, Benfiky Lisabon, Lazia Řím, po návratu domů Sparty Praha, a když ho z Letné „slavnou" textovkou vypoklonkovali, tak ještě Dynama České Budějovice, v němž se připravil na jediné mistrovství světa v historii samostatné České republiky.
Peníze sice nejsou všechno, ale jen pro připomenutí, jak rostla Poborského fotbalová kvalita, kterou kopírovala i cena na přestupovém trhu. Z Dynama šel do Viktorie Žižkov za devět milionů, do pražské Slavie za 13,5 milionu, Manchester United do Edenu posílal 144 milionů, následně z Old Trafford přestupoval Steve, jak se Poborskému přezdívalo, do Portugalska za 168 milionů a Lazio muselo zaplatit 182 milionů.
Pak po šesti letech zamířil do rodné země. „Sparta pro mě představovala výzvu. Chtěl jsem jí pomoci k titulu a do Ligy mistrů. Věděl jsem, že nastal čas, kdy mohu zúročit všechny zkušenosti, které jsem nasbíral v cizině." Cíl splnil. Ke dvěma titulům na Letné pomohl, k účasti v nejprestižnější klubové soutěži starého kontinentu také. A když otevřeně nesouhlasil s metodami tehdejšího sparťanského trenéra Jaroslava Hřebíka, dostal výpověď od bosse Křetínského v podobě textové zprávy, uzavřel slavnou fotbalovou kapitolu v klubu, který ho pro velký fotbal vychoval...
