Článek
Zápasem s Kanadou ovšem vaše mise u české reprezentace skončila. Před utkáním jste tvrdil, že po závěrečném hvizdu pocítíte určitě smutek. Opravdu na vás dolehl?
Kdybych vyrukoval se svými pocity, vyznělo by to všelijak. A určitě blbě... Mé působení u národního týmu končí, zrovna když mu začínám přicházet na chuť.
Co s tím?
Nic.
Je snad příčinou pokračující hledání nového reprezentačního trenéra? Vlekoucí se námluvy Pelty s plzeňským koučem Vrbou?
Ne, ne. Mluvím v legraci. Abych situaci spjatou s loučením odlehčil.
Jak vůbec budete vzpomínat na reprezentační záskok?
Rád. Najednou jsem jako asistent přišel k mužstvu a musel rozhodovat důležité věci. A žádný problém přitom nenastal, protože kluci přistoupili k reprezentaci stejně, jako když byl u národního týmu Michal. Nebyla potíž s Čechem, Rosickým, Sivokem, přijel Hübschman. Hráči působící v zahraničí se prostě chovají jako profesionálové. Věřím, že našemu mužstvu pomohou i v další kvalifikaci.
Na trenérské lavičce jste toho zažil za dlouhá desetiletí hodně. Dalo vám něco působení u národního týmu? Obohatilo vás?
Samo sebou. Kdypak by mě napadlo, že jednou budu trénovat národní mužstvo?! Když už mě ale předseda Pelta pověřil, abych reprezentaci dočasně vedl, chtěl jsem uspět. Z trenérské ješitnosti, to se ví. A já uspěl.
Se Slavií jste získal mistrovský titul, s Teplicemi jste skončil v lize druhý, úspěchy jste slavil i s Jabloncem, teď jste zdárně zvládl reprezentační misi. Kam v hierarchii trenérských úspěchů budete působení u národního celku řadit?
To lze těžko porovnávat... Klubová soutěž je dlouhodobá, zatímco u reprezentace šlo o tři zápasy. Dva kvalifikační a jeden přátelský. Jsem rád, že jsme všechny tři vyhráli, což považují a budu považovat za úspěch.
Tři zápasy, tři výhry, to skutečně vejde do fotbalové historie. I za dvacet let se třeba bude říkat, že nad Pešiceho nebylo a není...
Nevím, co bude za dvacet let, třeba si na nějakého Pešice nikdo ani nevzpomene. Ale pravdou je, že na věci hezké a úspěšné se vzpomíná mnohem lépe než na prohry a vůbec špatné věci.
Zvláště, když při loučení fanoušci skandují vaše jméno...
Já to ani nepostřehl. Nebo spíš až v samém závěru jsem slyšel pár kluků, jak ho skandují.
Vašemu předchůdci Bílkovi se ale ani to nikdy nepoštěstilo...
Michal měl jinou pozici než já, takže těžko srovnávat. Je samozřejmě hezké, když něco podobného člověk slyší, ale kdyby se hrálo dál, mohlo by být za čtrnáct dnů všechno jinak.
Dál se ovšem nehraje, vaše smlouva na Strahově se s koncem roku naplní a vy určitě přemýšlíte, co dál. Takže co přijde?
Nevím, jak se všechno bude vyvíjet. Smlouva mně končí, otázkou samozřejmě je, kdo u národního mužstva bude, co bude a do jakého stadia se situace dostane. Byl bych mile překvapen, kdyby se něco zajímavého objevilo.
Narážíte samozřejmě na reprezentaci.
Pochopitelně, protože v klubových službách už pracovat nechci.
Reprezentace je ovšem široký pojem. Už jste působil u sedmnáctky, devatenáctky, nyní končíte u áčka. Buďte úplně upřímný - co by vás lákalo nejvíc?
Zůstat u první garnitury, pochopitelně, protože to by se líbilo každému. Nechci ale spekulovat, protože nemohu tušit, jaká nabídka se může objevit. Možné je všechno a já nikdy neříkám dopředu ne.
Třeba se nakonec všechno vyvine jinak. Vždyť reprezentační kapitán Petr Čech prozradil, že i hráči vás přemlouvali, abyste zůstal a o místo trenéra se ucházel...
To je sice pravda, ale skutečně nevím, jak se všechno bude dál vyvíjet. Mou jistotou je jen to, že mně poslední prosincový den vyprší smlouva. Dál se nechám překvapit.
Vraťme se ještě k vašemu skončenému působení u reprezentace. Neobával jste se v olomoucké přípravě, aby vám zdárnou misi snad náhodou nepokazila penalta nařízená proti vašemu týmu sedm minut před přestávkou?
Ani ne. Spíše mně blesklo hlavou, že kdyby Kanaďané skóre srovnali, určitě by ožili a pro kluky by bylo mnohem těžší, aby vyhráli.
Zkuste sestavit ze tří odkoučovaných utkání jakýsi minižebříček. Kdy jste byl s mužstvem nejvíce spokojený?
Pokud by se měla má spokojenost odvíjet od předvedeného výkonu a jeho kvality, pak určitě by na první příčce figuroval zápas v Bulharsku. V Sofii jsme dokázali vyhrát, byli lepší a měli víc šancí. Bylo vidět, že máme na to, abychom hráli a uspěli se středně silnými fotbalovými zeměmi.
A na opačném pólu se pak objeví příprava s Kanadou...
Logicky, protože šlo o přátelský zápas a tomu odpovídající výkon.
Vybavíte si, na co z krátké reprezentační mise budete vzpomínat nejraději?
Na nic konkrétního si nevzpomenu. Najednou se narodilo, že musím mužstvo vést, a protože člověk nasbíral za léta spoustu zkušeností, ani mně to nepřišlo. Naběhl jsem do rozjetého vlaku a jelo se. A když se vyhrávalo, bylo to dobré.
