GLOSA: I navzdory prohrané bitvě stálo poznání a prozření za to, proto klaunovi nespílejme

Bylo by samozřejmě příliš zjednodušující ukazovat a kamenovat jen klauna a vinit ho z prohraných válek. V první den reprezentačního srazu mu sice stačilo zamávat glejtem o negativním testování na Covid-19, na němž ještě ani nestačil oschnout štempl hygieniků, pochybili však i ti kolem něho. Nedůsledností. Tím, že netrvali na dodržení stanoveného a pro všechny závazného protokolu.

Pochybení, které je sice poučením pro příště, ale za něž reprezentace zaplatila. A to přesto, že se hned dvakrát svému osudu odvážně vzepřela.

Nejprve po prožité páteční hektice v Bratislavě, kde nekonečně dlouho čekala na výsledky další várky testů. Pouhé dvě a půl hodiny před utkáním se totiž dozvěděla, že u hráčů vyzněly negativně, takže hrát mohou. Nezáviděníhodná situace, přímo direkt na psychiku a nervovou soustavu hráčů a trenérů. Přesto se s ním Šilhavého tým vyrovnal přímo obdivuhodně, o čemž svědčilo nejen vítězství 3:1, ale hlavně výkon, jaký proti Slovákům podal.

Sebevědomý, vyspělý, fotbalově na úrovni. Ale také pracovitý a notně hladový, což suma sumarum vzbuzovalo oprávněné naděje, že může zamířit z druhé divize Ligy národů do vyššího levelu. Mezi evropský výkvět, do společenství Německa, Anglie, Španělska, Itálie. Vždyť předvedená hra a výkon je k tomu ve společenství Slovenska, Skotska a Izraele přímo předurčoval.

Následné procitnutí po rozhodnutí hygieniků nakazujících rozpuštění reprezentačního srazu bylo proto hodně kruté. Však i hráči ho hodně těžko skousávali, což jen svědčilo tom, jak jim na národním týmu záleží a jak jsou úspěchu lační.

I prohraná bitva s koronavirem a hygieniky však přes všechny obavy a strach z následné blamáže v druhém dějství Ligy národů proti Skotsku měla ve svém důsledku svá pozitiva. Za pochodu, pod neskutečným tlakem a ke všemu během pouhých pěti hodin se zrodil nový reprezentační výběr, jen aby se zápas v Olomouci vůbec odehrál. Původně vnímaný jako výběr třetího sledu českého fotbalu, ale vystoupením na Hané demonstrující, že i prohrané války jsou někdy k něčemu dobré.

Po konfrontaci se Skoty docela určitě k prozření a poznání, že český fotbal na tom rozhodně není tak zle, jak je veřejností vnímán. Vždyť co scházelo, aby Holoubkův tým sestavený v panující hektice kvapně z hráčů ochotných na Hanou dorazit a na trávníku ze sebe vydat během devadesáti minut všechno, co v nich je, obral Ostrovany o body? Jen proměnit šance, které se Teclovi, Růskovi, Havlíkovi a spol nabídly. Odpustit si naivní držení, kterého se Malinský v úvodu druhé půle dopustil v šestnáctce a protřelý Robertson ho využil. Mít trochu štěstí, jež by za takovéto konstelace potřebovalo i mnohem zkušenější mužstvo, než jaké stačil dát trenér Holoubek za vydatného přispění svého ansámblu dohromady.

I proto složil manažer skotské reprezentace Steve Clarke nadšeně bojujícímu českému výběru poklonu. Hlubokou a upřímnou.

Zasloužil si ji. Za výkon, které odvedl, za entusiasmus, s nímž se úkolu zhostil. Za to, co v Olomouci odevzdali hráči i trenéři.

Ale také za prozření, jež českému fotbalu poskytl. Za vědomí, že kouč první reprezentační garnitury Jaroslav Šilhavý má kam a po kom sáhnout, neboť hned několik hráčů si v olomouckém střetnutí o další šanci řeklo. A hlasitě.

Nespílejme tudíž klaunovi, který byl sice prapříčinou prohrané olomoucké války, nikoli však bitvy o vyšší stupeň Ligy národů. Postupové naděje jsou vzhledem k ostatním výsledkům a účinkování soupeřů ve skupině pořád víc než slibné.

Zejména po výkonu, který první reprezentační garnitura podala v pátek v Bratislavě a druhý sled ho stvrdil tři dny na to na Hané. Zvláště po poznání a vzkříšení, kterého se navzdory porážce dostalo i díky klaunovi české reprezentaci i celému fotbalu.