Dovedl Kuvajt k triumfům, teď Máčala připomíná, jak tvrdou daň soupeř českého týmu zaplatil za sankce FIFA

S vlajkami vyvěšenými z kabiny pilota, s nadšením panujícím na palubě speciálu vracejícího se na konci října v šestadevadesátém roce z Ománu, kde Kuvajt právě vyhrál Gulf Cup národních mužstev zemí kolem Perského zálivu.

„Vždyť jsme vyhráli jen Gulf Cup," podivoval se Máčala euforii mladých a starých Kuvajťanů, dětí, stejně jako jejich dědečků a babiček při cestě z letiště na stadion Kazmy, kde čekalo fotbalisty triumfální přivítání.

„Normálně ta cesta trvá třicet minut, my jsme ale popojížděli špalíry nadšených lidí čtyři hodiny a já se teprve v otevřeném autokaru dozvěděl od šejka, proč je celá země na nohou. ,Nechápeš, byla tady přece invaze. Válka. Teď jsme svobodní a dali jsme i tvým přispěním celému světu na vědomí, že žijeme a existujeme'," vysvětloval mi a já si v tu chvíli uvědomil, co fotbal pro Kuvajťany znamená. A také jak obrovským úspěchem pro ně je, že jsme ve finále porazili Katar a stali se vítězi Gulf Cupu. A za dva roky v Bahrajnu jsme proti Saúdské Arábii triumf zopakovali," vzpomíná osmasedmdesátiletý trenér na největší úspěchy, kterých na své první štaci v arabském světě dosáhl.

„První ale nebyly. S kuvajtskou Kazmou, kde jsem více než dvacetileté působení v arabském fotbale začínal, jsem už předtím vyhrál Gulf Cup klubových celků. To bylo překvapení ještě větší, protože když jsem ve čtyřiadevadesátém roce mužstvo přebíral, figurovalo uprostřed ligové tabulky. Jenže hned v první sezoně jsme získali mistrovský titul a letěli na finálový turnaj do Emirátů. A dokonce jen s jedenácti hráči, protože víc jsem jich v tu chvíli k dispozici neměl. Čtyřikrát jsme tam vyhráli 1:0, dostali se do finále a já narychlo sháněl náhradníka, který by za námi dorazil. Jinak hrozilo, že finále budeme hrát jen v deseti. Ale i s náhradníkem jsme turnaj vyhráli," přibližuje Máčala, s čím vším se setkal a musel vyrovnávat v zemi soupeře, který ve čtvrtek vyrukuje v Olomouci k přípravě s českou reprezentací.

Zvládal to. S Kazmou získal mistrovský titul i v dalších dvou sezonách, vyhrál s ní Emírův pohár i Pohár předsedy vlády, takže z klubové lavičky vedla cesta zákonitě k národnímu mužstvu.

„Za trochu dramatických okolností. Přede mnou totiž vedl reprezentaci Kuvajtu bývalý kouč kyjevského Dinama a sovětské sborné Valerij Lobanovskij. Vyhodili ho, ale on skončit odmítl a navzdory všem tlakům ve funkci setrvával, zatímco já trénoval současně Kazmu a reprezentaci. A v té době hodně silnou a kvalitní reprezentaci."

Přes čtyři roky vedl kuvajtský národní tým, odkoučoval rovných sedmdesát zápasů, které mu dopomohly k tomu, že dnes figuruje ve světovém žebříčku trenérů s největším počtem reprezentačních utkání na kontě na čtvrté příčce. Neuvěřitelné číslo, které Máčala posbíral.

Celkem 25 střetnutí jako trenér Československa, 70 ve službách Kuvajtu, 3 na lavičce Spojených arabských emirátů, 27 jako kouč Saúdské Arábie, 62 jako trenér Ománu, dalších 58 ve službách Bahrajnu.

„A to bylo angažmá u reprezentace Emirátů záskokem, kterému jsem se vzpouzel. Před Konfederačním pohárem FIFA v roce 1997 v Rijádu propustili v Emirátech brazilského reprezentačního trenéra a hledali narychlo náhradu. Jejich nejvyšší představitel přiletěl do Kuvajtu, mě si v jedenáct večer zavolali, a že musím nabídku přijmout. Odmítal jsem, argumentoval, že o fotbale v Emirátech nemám přehled a o reprezentaci už teprve ne, ale nic platné to nebylo. ,Je to naše bratrská země, která potřebuje pomoc,' slyšel jsem a musel jít. Po třech trénincích jsem Emiráty v Rijádu nakonec opravdu vedl a v rámci možností to dopadlo dobře. Hlavně proto, že jsme porazili Saúdskou Arábii a skončili před ní, což byl pochopitelně úspěch," s odstupem čtvrtstoletí Máčala přibližuje, jak to také v arabském fotbale chodí.

„Ono těch příběhů byla spousta... Startovali jsme třeba na turnaji v rámci Asijských olympijských her v Thajsku, kterého se měla zúčastnit mužstva mladých hráčů splňujících věkovou hranici danou reglementem FIFA pro olympijské výběry. My se s Kuvajtem pokynů drželi, jenže když jsme se probojovali až do finále, vyrukoval proti nám Írán s první reprezentační garniturou. I tak jsme mu vzdorovali s prohráli s ním jen 0:2."

Dvacet let poté, co Máčala v Kuvajtu skončil, je reprezentace z Perského zálivu úplně jinde, než bývala. Na podobné úspěchy, jako v éře českého trenéra, totiž čeká už desetiletí marně. Natož aby se jí mohlo třeba jen snít u účasti na mistrovství světa, kde ve roce 1982 uhrála dokonce remízu s československým týmem.

„Zatímco za mého působení měl Kuvajt hodně silné a kvalitní fotbalové mužstvo, později doplatil na sankce, která nad ním vynesla FIFA za vměšování vlády do jeho řízení. Třikrát se stalo, že byl uvržen do izolace, takže byl vyloučen z kvalifikace mistrovství světa, nesměl hrát asijský šampionát, Arabský pohár FIFA, nemohl startovat na Panarabských hrách ani Gulf Cupu. Přišel tak o celou jednu generaci hráčů a teď proto začíná nanovo... Se dvěma fotbalisty, které jsem jako kluky trénoval ještě já, ale jinak vice méně s mladými hráči sbírajícími teprve zkušenosti. Do výkonnosti a výsledků mužstva se to samozřejmě promítlo. I proto u národního týmu skončil jako trenér můj někdejší svěřenec Thamer Enad a na lavičku usedl Španěl Carlos González, o sedm let starší bratr Pabla Gonzáleze, který hraje v Olomouci za Sigmu. Nový kouč vede Kuvajtu klubový celek SC Kuvajt a teď od mládežnické reprezentace do 23 let povýšil k áčku," netají Máčala, že je náramně zvědav na současný výběr Kuvajtu a jeho čtvrteční konfrontaci s českým mužstvem.