Článek
Zápas s reprezentací do 20 let proti Nizozemsku je pro vás asi hodně speciální, že?
"To, že hrajeme právě v Holandsku, je něco navíc. Mám v dresu soupeře své spoluhráče z Alkmaaru. Je tam náš levý záložník a brankář. Další spoluhráči se určitě přijedou podívat, bude to pro mě prakticky domácí prostředí. Kluci mi říkali, že jestli prohrajeme, tak to tam budu poslouchat hodně dlouho." (usmívá se)
Vám se v reprezentaci vždy docela dařilo, za devatenáctku jste dal ve dvou startech čtyři góly. Teď máte taky formu, s čím jste vlastně na sraz přijel?
Je pravda, že starty v devatenáctce pro mě byly mimořádně produktivní, ale to byl přeci jen ještě dorostenecký fotbal. Od té doby jsem pochopil, jaký je rozdíl mezi mládežnickým a dospělým fotbalem. Jsem rád, že se mi teď konečně daří, začalo mi to tam padat a dostalo mě to znovu do reprezentace. Přes léto jsem po minulé nepříliš povedené sezoně změnil herní styl i post. Z klasického středního záložníka jsem se posunul více do ofenzivy. Začal jsem hrát na pravém křídle a docela mi to vyhovuje, jsem daleko nebezpečnější dopředu. Změna si vyžádala hodně času a trpělivosti, ale teď se to vyplácí.
Český mladík Richard Sedláček se rozjel v Nizozemsku. Na snímku s hráčským agentem Viktorem Kolářem.
V čem konkrétně to změna spočívá?
V mládeži jsem hrál vždy defenzivněji laděného záložníka, který akce rozjíždí. Teď jsem spíše na konci akcí. V tradičním nizozemském systému 4-3-3 hraju buď na podhrotu nebo na pravém křídle. Celý systém je ofenzivnější než v Česku, také fyzicky náročněji. Teď v posledním utkání jsem na křídle naběhal 12,8 kilometru, což je slušná porce, rekord mám 13,5 kilometru, třeba proti Ajaxu jsem zvládl třináct kilometrů. Měli posily z áčka, bylo to prvoligové tempo, po zápase jsem nemohl ani chodit. Pro mě je nejdůležitější, že jsem začal hrát a vracet klubu vloženou důvěru.
V čem je – kromě nového postu – hlavní změna oproti minulé sezoně, kdy jste na jaře skoro nehrál?
V první řadě jsem se posunul v hlavě. Řekl jsem si, že to nepřijde samo a že musím makat ještě víc každý den. Změnil jsem fotbalovou i silovou stránku. Musel jsem změnit i detaily, hlavně práci s míčem v rychlosti, naučil jsem se pohybovat v jiných prostorech. Já od mala do všeho dával maximum, tak jsem byl vychován rodinou i trenéry na Spartě. Ale teď jsem ještě víc dřel, abych dostal šanci, na kterou jsem čekal. Ta přišla, odehrál jsem zápasy výborně, dal jsem góly, získal jsem si důvěru trenérů a zároveň jsem dostal sebedůvěru sám do sebe. Pak se hraje daleko lépe.
Jak to v Nizozemsku funguje? Měl jste k dispozici trenéra, který tyhle věci s vámi osobně piloval?
V Holandsku je komunikace mezi hráči a trenéry na úplně jiné úrovni, než je zvykem v Čechách. Baví se úplně o všem. Ať už o pozitivních nebo negativních tématech. Trenéři mi v té celkové změně nastavení pomáhali. Věděli, že makám, ale i na základě častých startů kluků z áčka jsem na hřišti nedostával takový prostor. Pořád se mě ale snažili povzbuzovat, ať se nevzdávám, že šance jednou přijde. A přišla. Pak už to bylo na mně.
Český fotbalista Richard Sedláček je v parádní formě a vrací se do reprezentace do 20 let.
Jak konkrétně komunikace mezi hráčem a trenéry probíhá?
Prakticky jsou naštvaní, když za nimi nepřijdeme. To pro mě byla největší změna – naučit se, že mohu přijít bez zaklepání do kanceláře trenérů a říct, že se mi něco nelíbí, nebo že si myslím, že jsem udělal dobře něco, co mi oni vytýkají. A oni jsou za tuto zpětnou vazbu rádi. Pobavíme se o tom a najdeme společné řešení. V tom je to úplně jiný svět. Samozřejmě to není o tom, že jen neustále diskutujeme s trenéry. Já to také nevyhledávám denně, pro mě je trenér autorita. Ale když mi bylo nejhůř, tak jsem měl možnost se s nimi pobavit. A to hodně pomáhá.
Kdy konkrétně vám bylo nejhůř a co jste prožíval?
Fotbal děláme pro zápasy, ale minuty na hřišti jsem nedostával. Celé mládí jsem byl kapitánem ve Spartě, byl jsem v reprezentaci a najednou přišel zlom a jen jsem seděl na lavičce. Nikdy jsem to ani na sekundu nevzdal, ale logicky jsem si pokládal otázku, zda byl přestup do Nizozemska správným krokem. V těch momentech mě hodně podrželi lidi ze Sport Investu, kteří byli vždycky připraveni pomoct, situaci probrat. Vždycky jsem si uvědomil, proč jsem do této výzvy šel a kam mě může posunout. Naplno jsem si uvědomil také to, že hlavní část sportovní kariéry jsou tréninky. Jen pokud k nim člověk přistupuje jako k zápasu, se stoprocentním zájmem a koncentrací, může ho trénink posunout. Hodně hráčů, kteří jsou mým vzorem, si to museli vydřít, pak se jim to vrátilo. Věřím, že jdu v jejich stopách.
Kdo jsou ty vzory, o kterých mluvíte?
Třeba Vinicius z Realu Madrid. Jeden z největších talentů na světě teď najednou nehraje. Přijde nový trenér, který po něm chce něco nového a ze dne na den se kariéra změní. Když se to stane, musíte být hodně silní mentálně. Já si to nikdy neuměl představit i kvůli tomu, že se mě lavička náhradníků prakticky nikdy netýkala. Ale když jsem situaci sám zažil, musel jsem se obrnit. Musíte si pak uvědomit, proč fotbal děláte. Já makal a svou šanci jsem uchopil. Když jsem v této sezoně hrál poprvé v základu po hodně dlouhé době, v páté minutě jsem dal gól a pomohl k první výhře v sezoně. Pak jsem přišel domů, lehnul si a přemýšlel nad tím, co jsem si v hlavě říkal před půl rokem a jak je to teď.
Vybavíte si, co se vám honilo hlavo před tímto srpnovým zlomovým zápasem proti Top Oss?
To vím naprosto přesně. V první řadě jsem byl opravdu šťastný, že budu hrát. To se dozvídáme dva dny předem. Hráli jsme venku a cestou v autobuse se mi hlavou honily myšlenky, že musím zahrát dobře. Protože druhá šance může přijít za půl roku. Ale uklidňoval jsem se, že jsem připravený. Že na to mám. Na zápas jsem se maximálně soustředil. Na rozcvičku, na první dotyk. Ačkoliv to byl zcela průměrný zápas druhé nizozemské ligy, pro mě byl zlomový. Ani ne díky vítězství nebo vstřelenému gólu, ale potvrzením správnosti cesty, kterou jsem si v hlavě vytyčil.
Takže platí, že fotbal je z velké části i o hlavě?
Přesně tak. Každý z kluků, kteří s fotbalem začínají, sní o profesionální kariéře. A rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem je mnohdy právě v hlavě. Od dětství fotbalu věnujete ohromné množství času, spoustu energie. Stejně tak vaše rodina, která se v určité fázi kariéry mění v řidiče a osobní manažery. Při mém nastavení se mi pak těžko chápou hráči, kteří to vzdají a zabalí. Už své skvělé rodině dlužím to, abych bojoval. Nikdo mi neslíbí, že to vyjde podle těch nejoptimističtějších snů. Ale vždycky budu vědět, že jsem tomu každý den věnoval sto procent. V létě jsem se připravoval tvrdě, hned jsme běhali kondiční testy a já měl nejlepší výsledky z celého týmu. Ukázal jsem tak, že se nevzdávám a že i po sezoně, která byla moje nejhorší v životě, dál bojuji. Najednou chodím trénovat s áčkem, když je potřeba, a trenéři áčka na mě po zápase čekají a plácají si se mnou, že jsem odvedl dobrou práci.
Znamená to, že už pošilháváte po áčku?
Musím přiznat, že ano. Když s nimi trénuji, tak cítím, že jsem se vyrovnal tomu tempu. Samozřejmě to nepřijde ze dne na den. Ale moje vnímání se úplně otočilo. V minulé sezoně jsem si vůbec nemyslel, že bych se v áčku Alkmaaru mohl prosadit, ale teď cítím, že mě klub bere a že se mnou počítá. Teď je můj cíl číslo jedna udržet se v základu rezervy a podávat takové výkony, ale už někde vzadu v hlavě mám, že se chci prosadit i v áčku.
Už jste se v Nizozemsku úplně zabydlel?
Od nové sezony bydlím se spoluhráčem v baráku. Je to můj blízký kamarád, má to nastavené stejně, máme podobné zájmy. Řekl mi, že doma se nepoužívá angličtina, ale jen holandština. Začátky byly těžké, ale už rozumím všemu a doma se bavíme jen holandsky. Co se týče života, tak jsem spokojený. Holandsko mám opravdu rád, i když tam teď pořád prší. Ale hrozně se mi tam líbí.
Ten spolubydlící je Nizozemec?
Ano. Takže má v jazyku výhodu. Ale je fajn, že rozumím. Pomohlo mi to i ve fotbalové cestě. Když mluvím jejich řečí, tak ke mně mají jiný vztah. I tohle mi strašně pomohlo. Sice angličtinu umí každý, ale v mateřštině je přeci jen snazší říci přesně to, co člověk cítí. A ve fotbale je třeba být k sobě upřímný.
Jak jste jazyk piloval?
Měl jsem učitelku, společně s Ondrou Mihálikem, když byl se mnou v Alkmaaru. Ale nejvíc mi pomohlo, že jsem poslouchal každý den v kabině. Kluci na mě zkoušeli mluvit, učili mě fráze. Teď používám holandštinu i v normálním životě. Koukám taky na Netflix, který je v Holandsku hodně populární. Zvuk mám v angličtině a k tomu holandské titulky, abych si procvičil oba jazyky. Občas si pustím zvuk v holandštině a snažím se tomu porozumět.
Holandsko je vyhlášené jízdou na kole. Platí to i v Alkmaaru?
Platí. První půlrok jsem jezdil na kole na tréninky 15 minut. Na hřiště jsem vyběhnul už zahřátý. Tam jsou do jízdy na kole úplní šílenci. Prší, oni mají v garáži auto, ale stejně jedou na kole. I Japonec Jukinari Sugawara z áčka Alkmaaru jezdí na kole.
Jsou v Holandsku speciality, které jste si oblíbil?
Spíš jsem si musel zvyknout na to, že je to tam jinak nastavené s jídlem. Tam se neobědvá, v poledne neexistují teplá jídla, maximálně polévky a sendviče. Teď mi to ale vyhovuje a ubývá mi tělesný tuk. Cítím se fit. Kromě toho se mi líbí přístup lidí, všichni jsou otevření a snaží se ostatním pomoc.
Jak často se vůbec dostanete domů?
V minulé sezoně to bylo celkem často, ale zpětně si říkám, že to byla chyba, protože v té těžké situaci bylo loučení s rodinou docela náročné. Teď jsem to omezil a letím jen, když máme třeba tři dny volna, abych viděl malého bráchu. Ten mi chybí asi nejvíc. Moc často se domů nedostávám. Teď jsem tady na reprezentaci, pak až na Vánoce. Ale moc dlouhou pauzu nemáme, protože 13. ledna už zase hrajeme mistrák. Vybrali jsme si ale tuhle cestu, je to naše práce, tak to musíme brát.
