Bývalý kapitán fotbalové reprezentace Darida se rozloučil: Věřím, že kluci do Kataru postoupí

Především jsem byl rád za možnost rozloučit se s fanoušky. K fotbalu vždycky patřili, pro ně se hraje, oni dokáží svoje mužstvo podržet a vyburcovat k maximálnímu výkonu. Společné oslavy vítězství patří k tomu nejhezčímu, co může fotbalista na trávníku zažít. V době kovidových omezení nám moc chyběli. O to je konec reprezentační kariéry příjemnější, když je u toho plný stadion.

Je toho hodně. Když jsem se už před Eurem rozhodl, že v reprezentaci skončím, což bylo nejtěžší fotbalové rozhodnutí v kariéře, měl jsem před očima tu spoustu zápasů, velká vítězství, góly, ale i porážky. Krásné vzpomínky však převažují.

To není můj případ. Fotbal je část mého života. Ale je časově omezený, kariéra jednou skončí. Teď reprezentační, později i klubová. Rodinu, kvůli níž jsem se takto rozhodl, mám na celý život. Stojí mi za to, budovat si úzký vztah se synem, být s manželkou, mít na ně víc času. V době reprezentačních srazů jsem s nimi i o víkendech, což jsem před tím neznal. Vlastně od doby, kdy jsem začal jako žáček hrát, to byly především fotbalové víkendy, kterých s přibývajícím časem bylo víc a víc. Touha, trávit co nejvíc času s rodinou, byla pro moje rozhodnutí klíčová.

Jestli má fotbal nějakou negativní stránku, pak to je z pohledu hráče právě čas bez rodiny, na soustředěních, hotelech, na dlouhých cestách. I když moderní technologie umožňují, abychom se viděli a slyšeli třeba každý den, ten bezprostřední kontakt s nejbližšími nenahradí. Hodně jsem přemýšlel, jak zredukovat dobu bez rodiny, vždyť jsem byl sto čtyřicet dní v roce mimo domov. Nakonec jsem se rozhodl vzdát se reprezentace.

Šance, zahrát si na mistrovství světa, mé rozhodnutí o konci nahlodávala nejvíc. Byla největším argumentem v tom vnitřním boji, proto, abych zůstal. Ten rok a půl bych vydržel. Když jsem si ale spočítal, kolik by to bylo ještě srazů a týdnů mimo domov, vyhodnotil jsem si, že pokud chci být víc s rodinou a synem, který mi roste před očima, skončím.

Věřím, že kluci postoupí. Držím jim pěsti. Až se na šampionát dostanou, asi mi to bude líto, že tam nejsem. Takový je ale život. Když chcete něco získat, musíte se něčeho vzdát. Já jsem se rozhodl skončit a nelituji toho.

Myslím si, že Tomáš ode mne převzal kvalitní, sice ještě mladý, ale už hodně zkušený tým. Vyhráli jsme skupinu Ligy národů a postoupili mezi její elitu, uspěli jsme na mistrovství Evropy. Jsem přesvědčený, že tohle mužstvo může ještě dokázat velké věci a já mu budu držet palce.

Není to tak, že by mě měl nahradit typologicky stejný hráč. Dva úplně stejné nenajdete. Řekněme, že podobné herní vlastnosti má Tonda Barák, a v lecčems i lepší. Dobře pracuje s balónem, má finální přihrávku, sám je gólový. Ale jsou tu i další kluci, například technický a velmi rychlý Jakub Pešek. Nejde o výměnu kus za kus. Třeba to nebude tak běhavý hráč, ale bude mít jiné přednosti. A hlavně, nikdy to není o jednotlivci, ale týmu, spoluhráčích.

Ten se nezapomíná, bylo to v přípravném utkání proti Izraeli před Eurem 2012. Naskočil jsem na poslední půlhodinu, která se mi docela povedla, a vlastně mi otevřela dveře do reprezentace. Dostal jsem se do nominace na šampionát v Polsku. Samozřejmě ani na první gól se nezapomíná. Bylo to v kvalifikaci mistrovství Evropy 2016 v Lotyšsku. Dal jsem tam svůj první gól a David Limberský také. Vyhráli jsme 2:1 a stvrdili postup do Francie.

Zápasů je hodně. Třeba vítězství v kvalifikaci na letošní Euro v Edenu s Anglií, v té minulé dvě výhry nad Nizozemskem, letos na šampionátu přibyla třetí. Skvělé byli i kvalifikační zápasy s Islandem nebo Kosovem, které jsme v Plzni prohrávali, ale otočili jsme je. Svůj nejhezčí gól za reprezentaci jsem vstřelil v kvalifikaci o mistrovství světa 2018 Němcům v Edenu. Parádně jsem se trefil pod břevno. Prohráli jsme sice s tehdy úřadujícími mistry světa 1:2, ale i tohle utkání patří vzhledem k našemu výkonu k těm lepším.

Spoustu nezapomenutelných zážitků, a nejen těch zápasových. Zahrál jsem si na krásných stadionech, a proti skvělým fotbalistům. Byl jsem na třech evropských šampionátech. Poznal jsem i spoustu výborných spoluhráčů a lidí v realizačním týmu. Na dobrou partu v nároďáku, zejména z posledních let, budu vždycky vzpomínat.

(směje se) Cukají, ale dívám se na ty zápasy už trochu jinak, i když je to pořád zvláštní pocit, dívat se na kluky, s nimiž jsem před pár měsíci hrál a seděl v jedné šatně. Dovedu se dobře vžít do toho, co v různých momentech prožívají. I proto jsem hodně nervózní, ale jinak, než kdybych byl na hřišti. Zvykám si, že se na národní mužstvo budu už jen dívat...

Když Robert Neumann hrál, byl jsem ještě žáček. Samozřejmě ho vnímám jako sportovního novináře, udělali jsme spolu spoustu rozhovorů, ale ten první na soustředění v Rakousku se mi nevybavuje. Dovedu si ovšem představit, jak jsem asi tenkrát odpovídal (směje se).

Občas se stalo, že jsme letěli někam na zápas, roznášela se svačina a na moji dietní stravu se zapomnělo, takže jsem byl o hladu (směje se). V dnešní době už to není vůbec žádný problém. S celiaky se počítá. Na dietu jsem si dávno zvykl, dokonce mi v přípravě na zápasy a při regeneraci pomáhá.