Článek
Ztracené dva roky? Nenávratně pohřbená nejlepší fotbalová léta? Nic takového si třiadvacetiletý Mario Holek nepřipouští. Natož aby si přiznal, že v reprezentačním výběru už mohl dávno figurovat a o své místo se v něm rvát.
„Nebyla to ztracená léta, nasbíral jsem zkušenosti. Třeba i z odloučení od rodiny a čekání na příležitost. Začátky v Dnětropetrovsku pro mě jednoduché nebyly, ale do sestavy jsem se nakonec dostal a teď už se všechno stabilizovalo. Jsem na tom jinak, než když jsem přišel,“ kupodivu nelituje brněnský mladík, že se ukrajinskému klubu upsal. A dokonce až do roku 2011
Snad jednou vyjde Anglie
„Je to má první štace, přijdou další,“ pronáší s vírou, že třeba jednou znovu zažije to, co se mu v hlavě honí. „Třeba Anglii, kde jsme hráli s devatenáctkou před plným stadiónem. Třeba Německo, protože tamní fotbal se mně líbí.“
Právě v reprezentační devatenáctce zažil poprvé trenéra Michala Bílka, jenž ho teď povolal i do nově se tvořícího kádru áčka. A to přesto, že se Holek objevil náhle doma zraněný a na nominaci se tvářil značně skepticky. Na cestu na turnaj do Emirátů ještě víc.
„Měl jsem natažený svalový úpon na levé noze, takže to bylo půl na půl. A po prvních dnech reprezentačního soustředění se zranění ozvalo znovu... Proto jsem volal na Ukrajinu trenérovi a žádal o svolení,“ přiznával, že jeho cesta do národního mužstva nebyla ani tentokrát jednoduchá. Dokonce i v Emirátech musel první turnajový zápas proti domácímu týmu vynechat a na trápení spoluhráčů se jen dívat.
Nesehraný tým
„Ten zápas se nemohl líbit nikomu. Nesehranost byla na mužstvu patrná, kluci nepodrželi balón, kombinace se nedařila, houževnatý, pohyblivý a nepříjemný protivník dělal problémy. Však nám také trenéři při úterním hodnocení vytýkali chyby v rozehrávce a presinku,“ přiznával Holek. „Ale ne, zase až tak tvrdé to nebylo,“ odmítal, že by se na hráče snášely po úvodním nezdaru proti Emirátům blesky a hromy.
Ve středečním turnajovém duelu o třetí příčku proti Ázebájdžánu budou mít možnost pošramocenou reputaci napravit. A Holkovi, jednomu z obrovských brněnských talentů, se nabídne příležitost říci si o místo v reprezentaci, což jeho někdejší spoluhráči Kalouda, Střeštík a spol. nesvedli.
Jednou dole, jindy nahoře
„Jednou je člověk nahoře, pak zase dole, ale věřím, že bude zase lépe. Mně i klukům. Nemyslím, že bychom už teď měli reprezentaci táhnout, ale naskočit už jsme do ní mohli. Mívali jsme v Brně dobrý mančaft, klapalo nám to, výsledky byly také,“ věří, že jejich společné chvíle ještě přijdou.
On bude mít první šanci už ve středu. „Těším se, vždyť za áčko jsem si zahrál poprvé a naposledy v únoru loňského roku na Kypru proti řeckému výběru, což ke všemu bylo ještě neoficiální utkání. Ukrajinská liga není tak atraktivní, aby ji trenéři sledovali, i když třeba Doněck a Kyjev hrají pravidelně Ligu mistrů a třeba Hübschmanův Doněck i Pohár UEFA vyhrál. Až trenér Bílek se o mě začal zajímat, záznamy našich zápasů si vyžádal, několikrát telefonoval. Vím, jak těžké bude prosadit se na místo defenzivního záložníka v konkurenci třeba takového Tomáše Hübschmana. Ale šance je vždycky,“ uvědomuje si Holek, že jeho šance přichází.
