Článek
Bývalý fotbalista Tomáš Řepka pokřtil svou knihu Deník ze dna. Vpravo je jeho partnerka, modelka a moderátorka Kateřina Kristelová.
Bývalý fotbalista Tomáš Řepka pokřtil svou knihu Deník ze dna. Vpravo je jeho partnerka, modelka a moderátorka Kateřina Kristelová.
Bývalý fotbalista Tomáš Řepka (vpravo) pokřtil svou knihu Deník ze dna. Vlevo je boxer Rostislav Osička.
Rok za katrem poznamená a změní každého. A vy ujišťujete, že změnil i vás...
Své jsem si zažil, dotkl jsem se samotného dna a posunul se někam, kam bych chtěl směřovat a kam směřuju. Pomohlo mi to, jsem teď jiný člověk.
To skutečně dlouhé týdny a měsíce na plzeňských Borech na rebela a bouřliváka Řepku tolik zapůsobily?
Stačí, aby za člověkem zapadla vrata. V tu ránu je z něho jen číslo. Z Řepky stejně jako z kohokoli jiného. Prakticky okamžitě ztratí jméno, pozici, lidskost. A kolem všehochuť lidí, ke kterým by si ještě před pár hodinami nepřisedl ani v autobuse, ani v čekárně u doktora. Vrazi odsouzení na dvacet, třicet let i takoví, jako jsem byl já, kteří nikoho nezabili, nevyloupili banku, nezprznili žádné dítě, nejsou to masoví vrazi. A přesto spolu musíte fungovat. Na pár čtverečních metrech k tomu.
Bývalý trenér Sparty a současný předseda komise rozhodčích Jozef Chovanec (vlevo) a bývalý fotbalista Tomáš Řepka křtí novou knihou Deník ze dna.
Těžké si to v hlavě srovnat. A k tomu myšlenky, co všechno jste tam za vězeňskými zdmi zanechal.
Nic takového. Jakmile za člověkem zacvaknou mříže, musí mu v hlavě zacvaknout i to, co nechal venku. Největší chybou by bylo začít vzpomínat. Je to sice brutální a málokdo to svede, ale já to udělal. To, co bylo v životě předtím, jako by nebylo...
Byla to rada od Kajínka?
Opravdu mi to poradil a já byl připraven, že mi za katrem začíná nový život. Prazvláštní, který nemá s normálním žitím nic společného. Ale ještě že mi tu radu dal. I tak bylo těžké se s vězením vyrovnat a vybudovat si na Borech pozici.
Cožpak je možné si mezi vězni sedícími za vraždy, mezi kriminálníky a násilníky vybudovat pozici?
Není to jednoduché, zvlášť když Řepku brali všichni zpočátku jako vězeňskou atrakci. Je to zdlouhavé, stojí to strašně sil, je k tomu zapotřebí pokory a také nátury, přitom si ale člověk nesmí nechat kydat na hlavu. Naštěstí se mi to povedlo.
Někdejší opora Sparty Tomáš Řepka sleduje utkání s Libercem.
Nesvírá přitom člověka strach? Obavy z toho, co může přijít?
Každou chvíli, protože neví, co se stane. Ale nesmí to dát najevo, protože ostatní by na člověku strach poznali. A pak by ho to semlelo.
Aby pak mohl vyjít z basy a říct jako vy: Nejlepší rok mého života?
Protože za mřížemi jsem poznal sám sebe a učil se všemu, co jsem neuměl. Pokoře, úctě, ochotě za všechno děkovat. Ale hlavně jsem se naučil nebrat nic jako samozřejmost.
A také si všeho vážit...
Jasně. Najednou je zázrakem teplá voda, světlo, čisté povlečení, slušní lidé kolem, kteří vám nechtějí ubližovat. Zázrakem je i obyčejná sklenička, do které si nalejete pití. Teprve když tohle všechno člověk ztratí, uvědomí si, o co přišel.
Tomáš Řepka v objetí s přítelkyní Kateřinou Kristelovou, která na něho čekala před borskou věznicí.
Pak si může vybrat, zda na všechno rezignuje anebo zda chce všechny samozřejmosti zpátky.
Opravdu si může vybrat. Buď si vzít to nejhorší, systém vás semele a vy budete na této cestě pokračovat i potom, co vyjdete z basy, nebo to nejlepší.
Vy jste zvolil druhou cestu.
Až ve vězení jsem pochopil, že je to všechno doopravdy a že se něco skutečně stalo, až tam jsem si řekl, že tohle už nikdy zažívat nechci. Proto teď tvrdím, že žiju nový život. Bez viny, beze strachu, že na mě zase něco spadne.
Našli se lidé, kteří vám k prozření a té cestě pomohli. K vašemu překvapení třeba plzeňský fotbalista David Limberský.
A k překvapení obrovskému, protože za mé sparťanské éry byl na Letné jen krátkou dobu. Když jsem ale seděl, jako jeden z mála bývalých spoluhráčů mi pomáhal. A strašně moc. Vším, cigaretami, které mají ve vězení cenu zlata, zájmem, pomocí, podporou, čímkoli, co jsem potřeboval. Změnil jsem na něho názor, je to skvělý člověk. I proto si spolu pořád píšeme, i když jsem už z vězení venku.
A co naopak? Co lidé, ve kterých jste se zklamal, a jejichž opravdový charakter jste poznal až tehdy, kdy za vámi zacvakla vězeňská brána?
Bylo jich víc a mohl bych mluvit hodinu a jmenovat je. A to jsem přitom od nikoho nic nechtěl a ani žádné milodary nečekal.
Z nich vám bylo na Borech nejhůř?
Nejhůř mi bylo, když proběhl první soud zabývající se mou žádostí o zkrácení trestu. Probíhal loňského 11. listopadu, půldruhého měsíce předtím zemřel Karel Gott a mně najednou v hlavě vytanulo, že jde o špatné znamení. Přitom jsem splnil všechny zákonné podmínky, aby mě mohli propustit. Byl jsem z toho tak zklamaný, že jsem málem roztřískal všechno, co na cele bylo, všechny jsem zfackoval. Fakt těžké chvíle, a i proto můj blikanec. Zvlášť když jsem cítil, že nikoho nezajímá, co říkám, že jsem jen špinavej mukl a kus hadru.
Teď jste ale venku jako nový člověk. Nový Tomáš Řepka
Vnímám jinak lidi i věci, všeho si vážím, mám v sobě zdravou pokoru, o které jsem dříve sice mluvil, ale šlo jen o hezkou frázi, protože jsem žádnou pokoru neměl. To všechno jsem se ve vězení naučil.
A hlavně žijete nový život. Jiný, než byl ten, který jste za sebou zanechal venku, když za vámi zacvakla vězeňská brána, jiný, než bylo žití za mřížemi.
Žiju na plné pecky. Doopravdy, bez přetvářky, bez pocitu viny, bez průšvihů, bez toho, že na mě může zase něco spadnout. Věnuji se přítelkyni Katce a rodině, práce mám nad hlavu. Začínám s trenérskou školou, chystáme filmový dokument, propaguji svou novou knihu Deník ze dna, která právě vyšla, mám dojednáno tolik besed, že mi z toho jde až hlava kolem. Budu jezdit do škol, pasťáků i kriminálů, abych si s lidmi povídal o své cestě ze dna. A pak mám i fotbal, který k mému životu neodmyslitelně patří.
O tom tedy příště...
Jasně, nemám problém.
