Až všechno přejde, fotbalu a života si budeme vážit víc, má Sadílek jasno

Fotbal miluje, ale myšlenky na něj teď moc nemá.

„Upřímně, všichni asi teď řeší jiné věci, bojí se o svoji rodinu, blízké, když vidí, co se děje všude kolem..." poukazuje Michal Sadílek v rozhovoru pro fotbal.cz, že na fotbal moc nálada asi v celé společnosti není.

„Na celé současné věci něco pozitivního přece jenom je: Až všechno odezní a vrátí do normálu, začneme si v životě vážit věcí, které nám přišly jako samozřejmost. Jít se spoluhráči na trénink, být v kabině mezi kamarády. Nemluvě o tom, až zase vyběhneme na zápas před plný stadion - v klubu, reprezentaci," přemítá mladý fotbalista.

„Teď mi to přijde dost vzdálené, a přitom jsem to bral vždy jako automatickou věc. Ale stejně to asi mají úplně všichni: lidi se třeba budou těšit na normální režim v práci nebo na obyčejný výlet a posezení s přáteli... Co bychom za to teď dali."

S návratem dlouho neváhal.

„Když pandemie propukla i v Evropě a především Itálii, a sledoval jsem přístup v Čechách, měl jsem jasno a chtěl okamžitě domů. V Nizozemsku se všechno bralo dost benevolentně, což mi přišlo zvláštní. V Čechách už byl nouzový stav a omezený pohyb osob, já v Eindhovenu běhal sám po parku s rouškou a všude kolem se couraly skupinky lidí, jako by se nechumelilo," kroutí hlavou.

„Štvalo mě to a znervózňovalo. Věděl jsem, že chci zpátky domů - stůj, co stůj. Představa, že budu třeba X týdnů zavřený sám na bytě v Eindhovenu a ve strachu, co se děje doma, mě upřímně děsila. Při první možnosti jsem sedl do auta a jel na Moravu, i když už to na hranicích bylo složitější," vypráví Sadílek.

Jiná volba pro něj nebyla, dvoutýdenní karanténa v Hradišti pak byla tím nejmenším. „Chtěl jsem být blízko rodině a ulevilo se mi, když jsem byl tady. Měl jsem štěstí, v PSV máme kluky z Japonska či USA, kteří se domů třeba nedostali... Pro mě to je nepředstavitelné."

Sadílek se rozhodl pomoci potřebným a výraznou finanční částku nasměroval do nemocnic v Uherském Hradišti a Uničově.

„Bylo to jednoduché. Beru jako fotbalista peníze za něco, co momentálně nemůžu vykonávat. Proto jsem chtěl přispět někomu potřebnému. Nejradši bych vyhověl všem, ale to není reálné. Po nějaké úvaze jsem dospěl k pomoci nemocnicím ve městě, odkud jsem, a Uničově, kde mám také část rodiny a město mělo velké problémy," líčí, že mu přišlo správné přispět lidem, kteří se v nemocnicích obětují pro životy všech ostatních.

„Šlo o peníze na nákup ochranných pomůcek a dalších nezbytných věcí primárně pro zdravotníky, kterým to, doufám, pomohlo. Plus se pořídily plicní ventilátory pro lidi s nejtěžším průběhem nemoci. Dávalo mi to největší smysl," dodává Sadílek v rozhovoru pro web FAČR.