Článek
Sestřih z utkání Liverpool - Manchester United.
Samo sebou, že ho výhra na Anfieldu potěšila. Pochopitelně že import tří bodů zvedl Van Gaalovi náladu. Vždyť jeho Manchester se dostal v tabulce Premier League na pátou příčku, přičemž na čtvrtý Tottenham ztrácí jediný bod. A na vedoucí dvojici má sedmibodové manko, což není ztráta nedostižná.
Manko lze dohnal, věří kouč
„Takové manko lze dohnat. Zvláště, když ztrácí i naši soupeři. Máme na to, což jsme proti Liverpoolu dokázali a což dokazujeme v posledních týdnech vlastně pořád. Start do letošního roku nám vyšel, Livepool jsme navíc porazili podruhé v řadě, což je úžasné. Výhra by měla být impulsem pro hráče, fanoušky a všechny v Manchesteru, abychom dál takto pokračovali," nechal se slyšet Van Gaal a dodával: „Můžeme se znovu zapojit do hry o titul, na konci sezóny můžeme skončit na některém z prvních tří míst."
Výhra v Liverpoolu ho možná přiměla i k tomu, aby se pustil do vysvětlování, proč se chová na lavičce tak chladně a nedává najevo své emoce. Diametrální rozdíl v porovnání s impulsivním Jürgenem Kloppem, jenž neustále pobíhal kolem lajny, pokřikoval na hráče, debatoval se čtvrtým rozhodčím a svým dováděním strhával pozornost fanoušků.
„Když jsem začínal trenérskou dráhu, byl jsem přesně takový, jako on. Jenže teď mně je šedesát čtyři a dovedu své emoce a vášně kontrolovat mnohem víc. Navíc si nemyslím, že bych podobným chováním ovlivnil hráče, natož pak rozhodčí," usmál se Van Gaal při vzpomínce na své začátky.
Reminiscence na finále Ligy mistrů
Ba co víc - dokonce s úsměvem ve tváři prozradil, co ho z emocí vyléčilo. „Bylo to v roce 1995, kdy jsem trénoval Ajax a ve Vídni jsme hráli finále Ligy mistrů s AC Milán. Tehdy došlo k zákroku na Jari Litmanena, který rozhodčí neodpískal. Byl jsem tak naštvaný, že jsem u postranní čáry předvedl čtvrtému rozhodčímu karate kop, kterým jeden z milánských fotbalistů fauloval Jariho. A udělal jsem ho snad třicet centimetrů od obličeje toho sudího," rozpovídal se jindy strohý a upjatý Van Gaal.
„V tu chvíli jsem si ovšem uvědomil, že takovým chováním nic nesvedu. Natož abych jako trenér ovlivnil rozhodčího tím, co dělám za postranní čárou. Hlavně jsem ale pochopil, že musím své emoce ovládat, i když jsem sebevíc naštvaný. A to já jsem. Třeba teď naposledy proti Newcastlu, kde jsme neproměnili šance a nakonec 3:3 remizovali. Ale vždy si vzpomenu na ono vídeňské finále a vidím před sebou rozhodčího, po němž jsem šel ve stylu karate."
