Před deseti lety vyhrál nejtěžší zápas. Život je nad všechny tituly a poháry světa, poznal Čech

Čech udělal ještě pár pohybů rukama a zmateně si stačil postesknout, že má všechno rozmazané a svět kolem se mu ztrácí.

Dál už nic. Bezvědomí, tma, převoz do nemocnice.

Nejprve do místní královské Berkirkovy, kde lékařské konsilium po vyšetření počítačovým tomografem rozhodlo, že okamžitá operace je nezbytná, aby se snížil tlak na otékající mozek.

Proto urychlený transport na oxfordskou kliniku.

Proto strach o Čechův život.

On sám si z osudového okamžiku nemohl pamatovat vůbec na nic.

Až po pár dnech si vzpomněl, kdo vůbec je a kam ho fotbalový osud zavál.

Po několika dalších si vzpomněl i na chvíle před zápasem, který měl být pro něj i Chelsea podobný, jako desítky jiných, v nichž po příchodu na Ostrovy v její bráně stál.

Rozcvičku a podávání rukou se soupeřem. A také volný poklus zpátky do brány a chvíle soustředění, než sudí utkání zahájil. Všechno stejné jako od chvíle, co se do velkého fotbalu dostal.

Své zvyklosti nezměnil, ani když přišel z Francie do slavné Chelsea. Žádné rituály, křižování, talismany pro štěstí pohozené v bráně. Absolutní koncentrace se pro něj stala základem.

I na Reading se důkladně soustřeďoval, protože rozdíly mezi soupeři nedělal. Bylo jedno, zda se hrálo proti Barceloně, Liverpoolu, Manchesteru či Readingu, Spartě nebo Blšanům.

Zda chytal za Chelsea, nebo za nároďák. Od chvíle, co z něj v Plzni udělali brankáře, ho to tak přece učili.

I do souboje s Huntem se vrhl naprosto soustředěně. Nikdy nespočítá, kolikrát padal podobně pod nohy útočníků. V Plzni, Blšanech, Spartě, v Rennes.

Patnáct vteřin a po nich sekunda, která mu změnila život.

A mohla ho změnit nadobro.

‚Fraktura lebky, do níž jsme museli voperovat dvě titanové destičky, abychom zpevnili spánkovou kost,' pravilo se ve zprávě oxfordského koncilia, když se po dnech děsivého mlčení objevila na světle světa první oficiální lékařská zpráva.

„Šlo o zranění ohrožující život, jež může mít vážné následky," doplňoval šéf neurochirurgů v Radcliffe Infirmary v Oxfordu John Firth diagnózu.

Dál nic.

Jen naděje, že český gólman Petr Čech je fyzicky i psychicky natolik silný, že svůj zápas vyhraje.

Na Ostrovech se rozpoutaly nekonečné debaty, zda Stephen Hunt zasáhl českého gólmana úmyslně, nebo zda jeho faul vyplynul pouze ze shody nešťastných náhod, experti se přidali a vypočetli, že Čechova srážka s Huntovým kolenem se rovnala čelnímu nárazu dvou automobilů jedoucích osmdesáti kilometrovou rychlostí, bouřlivák na trenérské lavičce Chelsea José Mourinho žádal viníkovo nejpřísnější potrestání.

Třeba i doživotní zákaz fotbalu.

Na Reading chtěl uvalit sankce rovněž.

„Vždyť můj brankář mohl v té šatně zemřít. Půlhodiny trvalo, než přijela ambulance, která se nemohla ke kabinám navíc dostat. A pak ho ještě odváželi na invalidním vozíku ve stavu, kdy se zmítal na hraně mezi životem a smrtí. Jsou věci, které jsou mnohem důležitější než fotbal. Uvědomte si to a konejte," vzkazoval anglickému fotbalu.

Pro sudího Rileyho chtěl Mourinho trest také, protože nepřipustil ošetřování na hrací ploše a donutil otřeseného a kolabujícího gólmana ztrácejícího vědomí, aby se odbelhal po čtyřech za pomezní lajnu.

Marně se Hunt bránil a opakoval, že vůbec neví, jak se všechno seběhlo a donekonečna přísahal, že Čecha úmyslně nezranil.

Nešťastné náhodě nevěřil nikdo.

Hunt cejch dostal a nic mu nepomohlo, že disciplinární komise Anglické fotbalové asociace po opakovaném promítání videozáznamu inkriminované situace a prostudování zápisu i opětovné výpovědi sudího žádný trest nevynesla.

Úmysl viděli všichni. Fanoušci, novináři, fotbaloví odborníci.

Stejně jako třeba gólmani Mikloško či Stejskal, kteří na Ostrovech působili dávno před Čechem a získali si v Premier League rovněž skvělou reputaci.

Experti přitakávali a někteří dokonce evokovali podobnou vteřinu hrůzy, v níž nadobro skončila zářně se odvíjející kariéra bájného českého fotbalisty Rudolfa Kučery.

Vždyť obrovský talent a třiadvacetileté zázračné dítě s fotbalovým darem přece zůstalo po srážce s Polákem Oslizlem také v bezvědomí na trávníku, odnášeli ho na nosítkách, vezli z Julisky do střešovické nemocnice a operovali ho.

I tehdy mluvili lékaři ve Vojenské nemocnici stejně tajemně, jako teď doktoři z Oxfordu, i tenkrát slibovali, že možná za půl roku, možná za rok se božský Rudy zase vrátí.

Skutečně se vrátil. Opravdu za rezervu Duklu zase hrál.

Nikdy už to ale nebyl ten zázračný Rudy, jakým byl předtím, než ho pět minut před koncem odvetného duelu druhého kola Poháru mistrů evropských zemí s Górnikem Zabrze srazil Oslizlův loket k zemi.

Poškození koordinačního pohybového centra v mozku ukončilo v říjnu třiašedesátého Kučerovu báječně se vyvíjející kariéru.

„Jenže medicína je dnes jinde, než byla před půlstoletím. A Petr je silný," neztrácel víru gólmanův manažer Pavel Zíka, jenž v červenci roku 2004 uvedl se svým společníkem Viktorem Koláře Petra Čecha na scénu nejprestižnější fotbalové ligy.

Dva roky poté v oněch říjnových dnech jeden z nejsledovanějších pacientů světa Petr Čech svůj nejtěžší zápas vyhrál. Pár dnů po náročné operaci na neurochirurgické klinice v Radscliffe Infirmary v Oxfordu přijal první návštěvu.

Manželku Martinu, která v doprovodu bodyguardů mohla vyjít před kliniku a lačným novinářům zvěstovat, že její Petr je při vědomí. Pak mohli dovnitř i spoluhráči z Chelsea.

Za týden vstal z lůžka.

A už v polovině prosince začal individuálně trénovat, i když lékaři tvrdili, že minimálně půl roku může na fotbal zapomenout.

„Doktoři mu doporučili, aby odjel i s manželkou někam do tepla k moři a tam rehabilitoval. Podmínkou ovšem bylo přímé letecké spojení s Londýnem a anglická nemocnice v místě. Vybrali jsme Dubaj a tak se Petr chystal na návrat. Předepsali mu půldruhé hodiny přípravy, on si však přidával polovinu navrch. Chtěli, aby plaval hodinu, on byl ve vodě dvě. Dojednali mu tréninky na kurtech s koučem někdejší britské tenisové jedničky Timem Henmanem, aby získal zpátky orientaci v prostoru, obratnost, rychlé starty a my ho nemohli z kurtů dostat," vzpomíná na společné dny pod arabským sluncem Pavel Zíka.

I proto se už po 98 dnech Petr Čech na scénu Premier League vrátil.

Nejprve na Anfield Road v ligovém duelu proti domácímu Liverpoolu a záhy stál i v bráně české reprezentace v přípravě proti Belgii.

V černé helmě, kterou mu musela povolit nejprve zvláštní komise složená z rozhodčích a po ní i speciálně ustavená suita expertů UEFA.

„Vrátil jsem se a všechno bylo stejné, jako když jsem před třemi měsíci chytal naposledy," tvrdil tehdy. "Jen kromě čtyř šroubů v ramenou, která mi doktoři operovali před inkriminovaným zápasem s Readingem a srážkou s Huntem, jsem měl o dvě titanové destičky v hlavě víc. Třicet stehů skryly vlasy, jež znovu narostly, i obavy, co bude dál, kudy se bude ubírat můj život a jak bude odvíjet má další fotbalová kariéra, zmizely."

"Pravdou je, že první tři týdny po operaci na mě dolehly a já se cítil špatně. Ale jakmile jsem se zase objevil v tréninkovém centru Chelsea v Cobhamu, sáhl si zase na míč a byl s mančaftem, všechno rychle pominulo. Octil jsem se v hodně smolné situaci, ale šťastně jsem z ní vyvázl. A dokonce mě posílila a dovolila mi naplno si uvědomit, jak je život křehký.I to mi blesklo hlavou, když jsem se po necelých sto dnech zase vracel a vbíhal na Anfield Road k utkání s Liverpoolem."

"Na duel s Readingem jsem si nevzpomněl vůbec. Proč také, když už bylo všechno za mnou?! Soustředil jsem se jen na to, co se stane v zápase s Reds, a nikoli na to, co bylo. A potom – měl jsem přece helmu, která mi dodávala jistotu. Důležitý pocit, že se mi v ní nemůže nic stát. Během chystaného návratu jsem si na ni zvykl natolik, že jsem si nedovedl představit, že bych bez ní chytal.

Všechno bylo prostě po čtvrt roce stejné, jako při posledním utkání, jen rukavice jsem si vzal jiné. Nikoli z pověrčivosti. Po onom utkání s Readingem se někam ztratily. Můj náhradník v nich ještě chytal, ale kam se pak poděly, nikdo nevěděl."

Nelitoval jich. Byl zpátky a všechno měl zase před sebou.

Další dva tituly s Chelsea. Prvenství v FA Cupu, Ligovém poháru i Community Shield.

Triumf v Champions League a laskání s fotbalovým grálem nad hlavou po mnichovském finále s Bayernem.

A hlavně život, o který před deseti lety na oxfordské klinice hrál a svůj největší zápas vyhrál, aby si poté naplno uvědomil, že tohle vítězství bylo nad všechny tituly, poháry a trofeje světa.