Článek
Národní stadion postavený za pouhých tři sta dnů byl dokončen čtyři dny před stanoveným termínem pohárového finále a celá Anglie byla samozřejmě náramně zvědavá, jak vypadá.
Zvláště, když jeho kapacita nabízející v ochozech 127 tisíc míst byla na tu dobu nepředstavitelná, zejména, když se slavnostního otevření měl zúčastnit sám král britského impéria Jiří V.
Pohled na stadion z královské lóže, v níž se slavnostního otevření zúčastnil král Jiří V.
Přesto pořadatelé nevěřili, že by stadion, který se původně jmenoval Empire Stadium, byl na finále FA Cupu vyprodaný. Londýnští Kladiváři, jak se West Hamu od nepaměti přezdívá, měli sice v hlavním městě hodně fanoušků, z Boltonu jich však mělo dorazit jen několik tisíc, takže žádné zvláštní organizační, natož bezpečnostní přípravy se před finále nekonaly. Vůbec se totiž nepočítalo s dychtivými zvědavci, které lákala pouhá možnost být u toho, až se bude Wembley slavnostně otvírat...
Nakonec nechybělo mnoho, aby se finále FA Cupu vůbec neuskutečnilo. Brány stadionu se sice otevřely tři a půl hodiny před výkopem, nikdo se ovšem nestaral o to, které sektory diváci zaberou, kam se usadí či postaví. Do začátku utkání scházela ještě hodina a půl, když pořadatelé dospěli k přesvědčení, že tribuny jsou už dostatečně plné, takže nařídili zavřít všechny brány na stadion.
Venku tak zůstalo na šedesát tisíc diváků, kteří se s blížícím začátkem čím dál vehementněji a zuřivěji domáhali vstupu dovnitř. Pořadatelé byli ovšem neoblomní, takže dychtivý dav zaútočil na jeden ze vstupů, železnou bránu prorazil a dovnitř se valily tisíce a tisíce dalších diváků.
Situace byla natolik kritická, že fanoušci ve spodních ochozech stadionu museli přelézat plot oddělující hlediště od hrací plochy a zachránit se útěkem na hřiště. Jinak jim totiž hrozilo umačkání. Pořadatelé sice posléze uváděli, že finále sledovalo 126 047 diváků, i ty nejstřízlivější odhady však mluvily o tom, že jich bylo minimálně o třicet tisíc víc. V policejních záznamech se dokonce uváděla návštěva 200 tisíc diváků, podle některých dobových novin mohlo být ve Wembley ten den až tři sta tisíc lidí.
Fotbaloví fanoušci se mačkali přímo u hrací plochy.
Samozřejmě že začátek finále musel být několikrát odložen, aby se zamezilo stupňujícímu chaosu a hrozící katastrofě. Příjezd krále sice situaci na stadionu trochu zklidnil, nakonec ale museli zasáhnout policisté na koních, aby mohl být duel mezi fotbalisty West Hamu a Boltonu vůbec zahájen.
Po hrací ploše totiž zmateně pobíhaly stovky diváků a policisté dostali za úkol vytlačit je alespoň za postranní čáry, kde se souhlasem bezradných pořadatelů mohli zůstat. A právě při této akci vstoupil do fotbalové historie kůň Billy s konstáblem Georgem Scoreyem v sedle. Velký majestátný bělouš kráčel po trávníku tak rázně, nekompromisně, ale přitom rozvážně, že fanoušci před ním začali spořádaně ustupovat.
„Pak už pouze stačilo je vyzvat, aby se chytli za ruce, vytvořili lidský řetěz a pomalu couvali za bílé postranní čáry, tam se posadili a sledovali zápas. Poslechli do jednoho. Mě i kolegy. A stejně tak mého Billyho, který na sebe poutal největší pozornost, protože byl na rozdíl od ostatních koní bílý," vyprávěl po letech konstábl George Scorey a netajil, že bez pomoci koní by ani policisté nikdy panující chaos nezvládli a finále FA Cupu by se ve Wembley v roce 1923 neodehrálo. Natož pak, aby bylo na stadionu lehce zraněno jen něco kolem 900 diváků, jak uvádí oficiální záznamy Britského červeného kříže.
Brankář Boltonu Pym a jeho spoluhráč David Jack s rozhodčím Davidem Assonem.
I proto se od té doby někdy mluví o finále FA Cupu jako o White Horse Final, i proto bělouše Billyho připomíná v současnosti i most vedoucí přes železniční koleje u nádraží Wembley Stadium k nově zrekonstruovanému stadionu ve Wembley. Když totiž v roce 2005 měli lidé z celého světa ve veřejném hlasováním pořádaném společností BBC a stavební firmou London Development Agency vybrat, jak se bude nová lávka jmenovat, zvítězil mezi spoustou návrhů název White Horse Bridge. To aby připomínal policejního koně, který byl ve skutečnosti šedý, ale na černobílých novinových snímcích a filmových záznamech vypadal jako bílý a jehož přispěním byl při finále v roce 1923 obnoven na stadionu pořádek a zápas mezi West Hamem United a Boltonem Wanderes se mohl odehrát.
V jeho průběhu musela sice ještě dvakrát zasáhnout policie, protože hlavně druhá branka Boltonu byla hodně diskutabilní. Gólovou trefu Jacka Smithe totiž měli hráči West Hamu za neregulérní, neboť podle nich se míč odrazil zpět do hřiště od tyče. Rozhodčí David Asson však trval na tom, že balon napnul síť, trefil jednoho z diváků natlačeného davem, a až pak putoval zpátky do pole. Podle něho šlo o zcela regulérní gól, a proto ho uznal.
Nebyla to jediná křivda, kterou Kladiváři cítili. Jejich trenér Charlie Paynter si po utkání hořce stěžoval, že koňská kopyta proměnila hřiště v oraniště plné hlubokých děr, na což jeho techničtí hráči doplatili, a proto s Boltonem ve finále prohráli 0:2.
