Populárnější než Souček či Schick. Mbappé koukal, když jsem ho točila, vypráví influencerka ze Slavie

Vysvětlíte mi toho Mbappého?

Jednou nás v PSG přišel podpořit Kylian Mbappé, když jsme postoupili do semifinále Ligy mistrů přes Bayern. Čekal na nás v kabině a všechny jsme si s ním plácly. Já jsem zrovna natáčela vlog, takže jsem mu rovnou strčila kameru do obličeje.

Co on na to?

(rozesměje se) Nic, ale dost koukal, když k němu přiběhla gólmanka ze hřiště s kamerou v ruce.

Teď žijete ženským derby. Rozhodne o titulu?

Určitě. Popravdě jsme si s holkami v kabině říkaly, že už se k tomu minulému vůbec nechceme vracet. Chtěly jsme na to zapomenout, protože to nebyl vůbec dobrý zápas.

Připomenu, Slavia schytala debakl 1:5.

A nepovedlo se to ani mně, chybovala jsem a složil se celý tým. Tím, že v naší lize rozhodují vzájemné zápasy, bude tohle duel, který všechno rozhodne. Musíme vyhrát, jinak bude hotovo. Zkrátka zápas o všechno.

Dá se to z hlediska rivality porovnávat s derby chlapů?

Je to dost podobné. Tím, že jsme jediné dva týmy, které bojují o titul, je to pro nás obrovský zápas. Není to však tak vyhrocené.

Publikum u ženského fotbalu je ale asi i milejší?

Nedávno jsem četla rozhovor s hráčkami Arsenalu, které srovnávaly ženský a mužský fotbal. Říkaly, a já s tím souhlasím, že ženský fotbal je víc „family friendly“. Chodí hlavně mladší lidé a celkově je to klidnější. U nás je to podobné. Uvidíme, jaké to bude v sobotu v Edenu. Na hlavním stadionu jsem tady ještě nehrála a moc se na to těším. Snad přijde hodně lidí.

Jak daleko je Česko od vyprodaného ženského derby?

Ještě dost, ale lepší se to. Když to srovnám se zahraničím, kde jsem byla, rozdíl není zase tak velký. Ve Francii na ligu taky nechodí tolik lidí, některé zápasy mají návštěvnost podobnou těm u nás. Spíš tam táhne Liga mistrů – stadiony jsou vyprodané a je to opravdový zážitek.

Proč tedy návrat do Slavie?

Už se mi chtělo domů. Byla jsem venku tři roky a vyzkoušela jsem si, co jsem chtěla. Rozhodlo i to, že jsem v Tottenhamu neodehrála tolik zápasů, kolik jsem si představovala. Před odchodem jsme měli rozhovor s trenérem, který mi řekl, že mě nevidí jako jedničku. Tím se to rozseklo a začala jsem přemýšlet, co dál. Už delší dobu jsem v hlavě měla, že se chci vrátit do Česka. Chyběla mi rodina a celkově domov. A co se týče fotbalu – chtěla jsem zase pravidelně hrát.

Ovlivnilo vaše rozhodování i vážné zranění kolene?

Těžko říct, jak by to bylo, kdybych se nezranila. Možná bych v Paříži zůstala, protože první sezona byla slušná. Pak ale přišel nový trenér, který se mnou počítal až od druhé poloviny té sezony. Jenže já to nestihla kvůli komplikacím, rekonvalescence se mi natáhla o další tři měsíce. Klub si za mě mezitím našel náhradu a rozhodli se, že se mnou už nebudou pokračovat. Jestli to bylo jen kvůli zranění, to nevím. V Tottenhamu jsem pak příliš prostor nedostala, bohužel.

Hrála v návratu roli třeba i vaše kariéra na internetu?

To je otázka, ale při samotném rozhodování spíš ne. To přichází až teď, kdy se chci zase pustit do nějaké tvorby. Zatím mám všechno rozdělané. Ale je pravda, že k tomu mám teď daleko blíž a jsem i kreativnější. Venku jsem nad tím tolik nepřemýšlela, protože jsem se soustředila hlavně na fotbal, kterému jsem chtěla dát absolutní maximum.

V Česku jste asi i více na očích.

To si úplně nemyslím. Teď nejsem zase tak aktivní, spíš si připravuji, co bych chtěla dělat se svými sociálními sítěmi. Byly doby, třeba v Paříži, kdy jsem přidávala víc a měla větší dosah než teď.

Sledují vás pořád hlavně děti, nebo vaše publikum stárne s vámi?

Je to dost různorodé. Diváci se mnou samozřejmě stárnou – přece jen to dělám už deset let a vím, že mě někteří sledují pořád. Spíš mě ale překvapuje, že za mnou na fotbale chodí malé děti, které mě znají a sledují. Třeba viděly videa, která jsou stará víc než pět let. Vždycky si říkám, jak na ně přišly. Ale dneska si je prostě najdou, taková je doba. Celkově se moje publikum stále obnovuje – přicházejí mladší diváci, ale zároveň zůstávají i ti starší.

Čekáte, že vás vaše internetová kariéra bude živit i po konci té fotbalové?

Když jsem dodělala maturitu, napadl mě sportovní marketing, ale vzhledem ke kariéře na sítích jsem to pak pustila z hlavy. Fotbal je teď na prvním místě, ale zase se vracím k tvorbě. Cítím ale, jako bych začínala od nuly. A co se týče období po kariéře, to je ještě daleko, ale asi se vidím někde tady – na sociálních sítích. Vždycky jsem měla fotbal a k tomu nějakou kreativní činnost.

Cítíte, že máte teď na to i více času?

To ani ne. Časově je to podobné jako dřív, i vzhledem k režimu, jaký ve Slavii máme. Spíš jsem nad tvorbou dřív tolik nepřemýšlela. Teď jsem zpátky, jsem blíž fanouškům i lidem, kteří tvoří. Dýchá to na mě a zase mám chuť se do toho pustit.

Co říkáte na to, jak se v online světě zlepšují i kluby? Třeba kampaně Slavie?

Obrovsky se mi líbila kampaň na darování krve. Nedávno jsem se o tom s někým bavila, když jsem koukala na seriál, kde dělali transfuzi. Je skvělé, že v někom teď a v budoucnu bude kolovat naše slávistická krev. To je geniální nápad.

Jak se podle vás posouvá ženský fotbal?

Ve světě je ten posun obrovský, hlavně na šampionátech – stadiony jsou vyprodané, zlepšují se podmínky pro hráčky, roste mediální zájem i podpora od sponzorů. O fotbalistky je zájem, stávají se z nich celebrity. Pamatuji si, když jsme hrály s Barcelonou v Lize mistrů a přišlo na nás sotva 300 lidí. Tehdy to nebyly žádné hvězdy. A teď? Jsou to světoznámé ikony. Roste i kvalita fotbalu, každý do toho dává víc.

Je to podobné i v Česku?

(zamyslí se) Kvalita fotbalu určitě roste. To, jak fungujeme, jaké máme podmínky a jak pracujeme, se pořád zlepšuje. Posouvá se i popularita. Líbí se mi, že derby můžeme odehrát na hlavním stadionu. To je velký krok dopředu.

Co práce s fanoušky?

Slavia se v tomhle hodně snaží – propaguje nás a láká lidi na naše zápasy. Celkově se to ale zlepšuje i globálně. Každý se snaží, aby ženský fotbal rostl.

V Tottenhamu jste se tak trochu vystřídala s Antonínem Kinským. Vyptával se vás před přestupem, jak to tam chodí?

Ne, ale je to tím, že se neznáme. Nikdy jsme se nepotkali. Popravdě ale doufám, že na to dojde. Ráda bych s ním natočila video. Můžeme spolu probrat Tottenham – jak to tam funguje, jak se mu tam líbí. A určitě mi řekne i něco o A-týmu. Trochu mě zpětně mrzí, že jsme se tam nepotkali.

Potkávají se ženské týmy běžně s těmi hlavními?

Vůbec ne. Ani tady, ani v Evropě. Většinou mají kluby oddělená tréninková centra, takže to rozhodně není tak, že bychom spolu chodili na obědy. Ani v Tottenhamu to tak nebylo – měli jsme sice společné zázemí, ale většinou jsme se jen míjeli. Jsou to oddělené jednotky. Nejblíž k setkání s mužským týmem jsem měla asi v Paříži, když jsem šla na vyšetření k doktorovi do tréninkového centra chlapů a mohla tam sledovat trénink Messiho a spol.

Hvězdou na sítích jste i vy. Víte, že máte víc sledujících než nejslavnější současní čeští fotbalisté Souček se Schickem?

Nad tím jsem taky nedávno přemýšlela a ověřovala si to. Nejsem ale nejvíce sledovaná z fotbalistů a fotbalistek u nás. To je Petr Čech. Je ale vtipné, že první dvě příčky obsazujeme my gólmani.

Ve Slavii nosíte číslo 33. Má to nějakou spojitost právě s Petrem Čechem, který měl stejné číslo v Arsenalu?

Možná to někoho zklame, ale vůbec ne. Když jsem přišla do Slavie, nabídli mi číslo 29, nebo 33. Vzala jsem si třiatřicítku, zalíbila se mi a už jsem ji nepustila.

Podobně jako Petr Čech jste téměř neotřesitelnou reprezentační jedničkou. Jaké jsou vaše první dojmy z nové trenérky Jitky Klimkové?

Je to určitě velká změna, ale jsme rády, že ji máme. Už v minulosti se o ní mluvilo jako o možné trenérce, takže jsme rády, že to vyšlo. Je to obrovská srdcařka a zároveň zkušená trenérka. Když nám na úvodním meetingu vyprávěla svůj příběh – jak odcházela do zahraničí s tím, že se všechno naučí a jednou to vrátí zpátky do Česka – tak jsme brečely. My, které jsme si zahraničím také prošly, jsme v tom viděly samy sebe. Je neuvěřitelně pozitivní a energická. Jsme za ni fakt rády.

Je pro vás žena jako trenérka příjemnější?

Určitě tam nějaký rozdíl cítím. Máme k sobě blíž a líp si rozumíme.

S Klimkovou budete bojovat o postup na velký turnaj. Jak moc po tom toužíte?

Pro nás všechny, i pro mě osobně, je to obrovský sen a cíl kariéry. Víc už se v reprezentaci asi dosáhnout nedá. Snažíme se o to dlouho a uvidíme, jak to dopadne. Čeká nás Liga národů a kvalifikace na mistrovství světa, což je strašně těžký úkol – dostat se z Evropy na šampionát není jen tak. Ale zabojujeme.

Už dvakrát jste tomu byly blízko…

Bohužel to ale ani jednou nevyšlo.

Jak jste kousala prohru s Portugalskem v Teplicích v baráži o Euro?

Je to vždycky hrozně těžké, ale porážky k fotbalu patří. Upřímně jsem Portugalsko hodila za hlavu rychleji než Švýcarsko o pár let dřív. Ale i tak to bylo hrozné. Raději jsem hned zdrhla ze hřiště, protože jsem strašně moc brečela.

Pokud by se vám v kariéře dařilo na všech scénách, nelákalo by vás ještě zahraničí?

Červíček v hlavě je, ale uvidíme, co přinese budoucnost. Zatím to nemám úplně uzavřené a možná bych se někam ještě pustila. Záleželo by na formě i na tom, o jakou nabídku by šlo.