Popsal dění na hotelu v Olomouci, kde tekly i slzy. Těžká situace, přiznává kondiční trenér reprezentace

I když jde o vážnou věc, trochu ji odlehčím. Na snídani jsem ještě o ničem nevěděl, byť už nějaký mítink probíhal. Šel jsem si dělat svou práci. A najednou mi přišla zpráva, že se máme všichni sejít. Vytrhlo mě to z práce a nechápal jsem, proč se máme sejít, když mítink není v plánu. A teď přijde ten úsměvný moment. Potkal jsem trenéra gólmanů Milana Veselého a ptal jsem se ho, co se děje.

Taky vůbec nic netušil. Řekl mi, že předseda má narozeniny, tak mu asi jdeme popřát… Smáli jsme se tomu, že jsme to mohli udělat při obědě, nebo až večer. Ale už na mítinku jsem viděl, že panuje dusnější atmosféra. Ale furt jsem si naivně myslel, že jde o narozeniny. Tomáš Galásek mi lehce nějaké informace naznačil, ale nechápal jsem, jako kdyby mluvil cizí řečí. Vůbec jsem mu nejprve nerozuměl, nechápal jsem souvislosti. Tehdy jsem se o tom poprvé, asi jako většina týmu, dozvěděl. Byli tam všichni. Od předsedy až po kuchaře Rudu. Oznámilo se, co se stalo a jaký to má dopad. A zažil jsem samozřejmě ohromný šok.

Totálně zdrceně. Ale když jsem tam přišel, ani jsem si jich pořádně nevšiml, nenapadlo mě to, jak jsem o ničem nevěděl. Ale říct, že si sypali popel na hlavu, by bylo slabé. U všech tří bylo vidět totální zhroucení. Po verdiktu si okamžitě vzali slovo, všem se omluvili. Každé slovo pro ně muselo být extrémně těžké, jelikož pro nás všechny šlo o těžkou emoční situaci, nejvíc pro ně.

Odpovím takhle. V životě se mi na fotbale nestalo, že bych plakal. A tam jsem plakal. Tak strašně emočně silný to bylo.

Mluvil jsem se všemi. Pro mě to byli tři totálně zhroucený lidi, kteří činu strašně litovali. Ale nešlo ho vzít zpátky. Samozřejmě oni sami asi nejlépe ví, co a jak se stalo, ale pro mě šlo o tři zlomené lidi. Strašně mě to vzalo. A zasáhlo to stoprocentně všechny.

De facto chvíli po tomhle mítinku jsme měli oběd a následně videopřípravu na soupeře, každý den máme nějakou část. Atmosféra byla samozřejmě napjatá v tom smyslu, že se s tím všichni nějak emočně vypořádávali, ale museli se s tím nějakým způsobem poprat. Tomáš Souček se ukázal jako správný kapitán, tým mentálně dobře zvedl. A předzápasový trénink byl velmi dobrý, byť jsme museli oprášit kopačky Frantovi Ševinskému (videotechnik) a Honzovi Bauerovi (analytik), kteří nám šli dělat sparingpartnery do her. Cítil jsem opravdu touhu a chuť a odhodlání. Klukům jsme pak opravdu stoprocentně věřili.

Každého ovlivní. Tělo je po nějakém výkonu nastavené, měli jsme match day plus jedna a zároveň match day minus dva. Tělo je v takovém stresu, mentálním a fyziologickém vypětí, že ho to ovlivní. Ale potom jsem s nimi už nepracoval, protože odjeli. Ale kdybych měl udělat nestranný názor, řekl bych, že výkon stoprocentně ovlivní.

Je to nešťastné. Asi na tohle nemám odpověď. Stále to nemám vstřebané, ostatně pořád o tom vím málo, neznám detaily, co, proč a jak. Beru to jako ohromné lidské pochybení, kdy si neuvědomili následky, jaké to může mít nejen pro ně, ale pro celý mančaft, pro republiku, partnery, sponzory, FAČR. Prostě pro všechny.

Můj názor je, že přijde nový trenér, ten si obejde a promluví se všemi hráči, včetně těch tří. Za mě ti tři hráči do reprezentace patří a každý by měl dostat druhou šanci. Chybu udělali a druhou šanci by měli dostat stoprocentně. Samozřejmě to musí být podložené výkony. Ale už záleží na novém trenérovi.

Máme striktně nastavená interní pravidla, která se dají vždycky nějak obejít. Hráči jsou dospělí, profesionálové a vzory pro děti. Za pět let jsme takový incident neměli, takže logicky nikoho nenapadlo, že by se to mohlo stát, zvlášť před tak důležitým klíčovým utkáním. Je to pro nás všechny těžká zkušenost a musíme udělat maximum, aby se nic podobného neopakovalo. Věřím, že tomu tak bude. Největším trestem pro hráče je, že se to s nimi potáhne. Můžete v životě udělat jen jeden zkrat a všichni si udělají úsudek podle něj. Mně se to stalo vloni.

Hned za deset minut jsem si říkal, jaký jsem pitomec. Půlka republiky si musela myslet, že jsem psychicky narušený, labilní člověk. Což oné situaci v tu chvíli odpovídalo. (usměje se) Ostatně i já jsem se tomu musel pak smát, když jsem to viděl. Člověk někdy v danou chvíli nedokáže situaci vyhodnotit dobře, udělá zkrat, lituje toho, ale nelze to vzít zpátky. Co člověka nezabije, to ho posílí, jen ho to musí posílit správným směrem.

Jde o dlouhou dobu. Člověk kluky poznával, na začátku reprezentačních kariér i na konci, ať už třeba u Vládi Daridy, Bořka Dočkala, Pavla Kadeřábka, Thea Gebre Selassie a iks dalších. Emoce tam u toho byly vždy, však jste skoro jako rodina. Po téměř pěti a půl letech je to samozřejmě těžké. Něco se dokázalo, nějaký úspěch za námi byl, samozřejmě i neúspěch. Ale myslím, že to bylo nevyhnutelné z toho důvodu, že tlak veřejnosti byl obrovský a poslední sraz s oněmi inkriminovanými okolnostmi tomu neprospěl. Jednoznačně myslím, že naše rozhodnutí bylo správné, a hlavně jsme se na něm všichni v užším realizačním týmu shodli.

Řekl bych, že šlo o poslední kapku. Po předposledním srazu proběhl výkonný výbor, který se s námi dohodl na nějakých změnách, že budeme pokračovat listopadový sraz a potom si vyhodnotíme celou kvalifikaci a dospějeme k nějakému společnému závěru. Nemá smysl předjímat, jestli by to dopadlo tak, nebo tak. Poslední sraz byl už emočně vypjatý a poslední aféra byla z našeho pohledu poslední kapka, která nás utvrdila, že se to musí udělat. A jsem strašně šťastný za odvahu, jak se zachoval trenér, který hned po postupovém utkání v kabině, kde převládala radost, oznámil svůj záměr, což pro mnohé bylo ohromným šokem.

Diskutovali jsme to v rámci úzkého realizáku a samozřejmě manažera, domluvili jsme se, že to takto bude nejlepší. A zároveň byla potřeba to nešířit, protože člověk nechtěl ovlivnit širší realizák a hráče, protože jsme museli postoupit a udělat pro to maximum, tudíž šlo o interní rozhodnutí.