Článek
Rozhodování o tom, jestli se v šestnácti letech odstěhovat několik set kilometrů od rodiny, přitom nezní úplně jednoduše. Jenže Mokrovics, považovaný v Česku za jednoho z nejtalentovanějších borců ročníku 2006, se dlouho rozmýšlet nemusel. A i přes fakt, že ho třeba i trenér B-mužstva Luboš Loučka označuje za introverta, se v rozhovoru pro Sport.cz příjemně rozpovídal.
Čím to, že jste byl nastavený vyloženě jen na Spartu?
Můj zesnulý děda fandil Spartě a moc si přál, abych za ni někdy hrál. Když jsem slyšel, že o mě má Sparta zájem, měl jsem v hlavě jen ji. Existovaly i jiné varianty. V Česku i zahraničí. Ale nad nimi jsem ani nepřemýšlel. Sen, který jsme měli s dědou společný, se splnil.
V lednu to byly dva roky od přestupu. Vzpomenete si, jak probíhal?
Vím, že už se to trochu řešilo předtím v létě, ale nedopadlo to. Tak se vše posunulo na leden. Mám pocit, že to probíhalo celkem v klidu. Nevím, jak vypadaly rozhovory mého agenta s vedením Olomouce, ale prý to šlo hladce a bez větších potíží.
Jak angažmá ve Spartě zatím hodnotíte?
Kromě zranění, která mě občas brzdí, si nemohu stěžovat na nic. Celkem to jde tak, jak jsem si představoval. Nebýt zdravotních potíží, třeba bych se áčku přiblížil víc. Ale to nikdo nemůže vědět, jsou to jen kdyby.
Na podzim jste toho moc neodkopal, ve druhé lize jen čtyři zápasy…
Měl jsem natržený zadní stehenní sval. Vyřadil mě ze hry asi na dva měsíce a pak nebylo vůbec lehké se dostávat zpět. Jak jste zmiňoval, za béčko jsem nastoupil do čtyř zápasů a ani jeden jsem nehrál celý. Před zraněním jsem v mládežnické Lize mistrů skóroval proti Salcburku, pak už to ani tam nebylo ono. Když na to vzpomínám, je mi to fakt moc líto.
I tak jste si ale vysloužil povolávací rozkaz do zimní přípravy s A-týmem. Udělalo vám to radost?
Jo. Těšilo mě, že ukázali, že se mnou počítají. Přitom mě klidně mohli poslat rovnou do béčka a říct: „Byl jsi zraněný, tak čau.“ Moc si vážím toho, že jsem mohl rovnou trénovat s áčkem.
Nejen trénovat. V přípravném duelu proti Bodö jste dokonce zvyšoval na 2:0.
Na plac jsem šel asi v šedesáté minutě a do pěti minut dával gól. Upřímně jsem to fakt nečekal. Nejdřív jsem tomu nevěřil, ani jsem pořádně neslavil. Až po zápase mi došlo, že jsem vážně dal gól za A-tým Sparty. Jasně, v přáteláku. Ale i to se počítá.
Cítíte, že se blíží i ligová premiéra? Na konci podzimu proti Jablonci jste se už dostal na lavičku.
V kádru áčka jsem od léta. Věřím, že kdybych se tehdy nezranil, nominací mezi náhradníky by přišlo více. Druhá otázka je, jestli bych dostal i nějaké minuty. Ve Spartě je obrovská konkurence, ale i tak věřím, že šancí bude přibývat.
Když už jste zmínil konkurenci, asi je tím pádem i od koho se učit, že?
Určitě, dám příklad. Při trénincích s áčkem zblízka koukám na Haraslína s Birmančevičem. Vidím, jak se chovají v tréninku, jak se chovají mimo hřiště. Je to klišé, ale jsou to obrovské zkušenosti, které si od nich můžu vzít a půjčit do svého stylu fotbalu.
| Trenér Sparty B Luboš Loučka o Mokrovicsovi: |
|---|
| „U Mokrase nemá cenu bavit se o jeho fotbalových kvalitách. Všichni víme, že je radost se na něj dívat. A jako člověk? Moc toho nenamluví. Je takový introvertní. Ale moc hodný kluk. Mám ho rád. Nebýt zranění, jeho progres by mohl být daleko rychlejší a výraznější.“ |
Poradil byste právě díky tomu talentovaným mladíkům z celé republiky, aby v případě možnosti odešli do velkoklubu, jako je právě Sparta ?
Už jsem zmínil, že tu je hodně tvrdá konkurence. A-tým je na všech postech neskutečně kvalitní. Ale doporučil bych to všem. Olomouc má sice také moc dobrou mládež, ale Sparta podle mě úplně nejlepší v Česku. A hlavně, Sparta je prostě Sparta.
Nebylo přece jen těžké v šestnácti opustit celé dětství a odejít do hlavního města?
Už v Olomouci jsem byl na intru, takže jsem se poměrně rychle osamostatnil. V Praze si přijdu jako doma, hned po stěhování jsem se někoho chytl. Teď bydlím v bytě s přítelkyní. A v kontaktu jsem i s kamarády z Olomouce. Často si píšeme, když je příležitost, tak se i potkáme.
Jak jste to vyřešil se školou?
To bylo trochu složitější, protože jsem do Sparty odcházel v lednu. Řešili jsme něco v Praze, ale to bohužel nedopadlo. Takže studuji dálkově.
Počítám, že nejobtížnější asi byla fotbalová adaptace. Byl skok z nejvyšší dorostenecké soutěže do druhé ligy velký?
Ze začátku to bylo těžší, ale celkem rychle jsem si zvykl. Druholigoví hráči jsou v soubojích daleko dál než dorostenci.
Máte pocit, že vás jako technického fotbalistu drží zkušenější soupeři trošku zkrátka?
Jak kdy. Žádný starší hráč asi nemá radost, když mu někdo mladší nasadí jesle. Samozřejmě ho pak sejme. (úsměv) Ale neřekl bych, že by po nás všichni šli třeba jen proto, že jsme mladí.
A co slovní narážky na věk?
Jo, ty se vyskytují poměrně často. Ale když budu mluvit za sebe, tak se maximálně pousměji a hraji dál. Neodpovídám. Nemá cenu se hádat.
Dá se vůbec druhá liga srovnat s mládežnickou Ligou mistrů? Na podzim jste vyzkoušel obě soutěže.
Nedá. Mládežnická Liga mistrů je víc fotbalová, daleko méně soubojová. Nehrajete proti nikomu staršímu, kdo se prostě umí zapřít do souboje lépe než my. Soupeři jsou naopak techničtí, fotbaloví. Hodně kombinují. To ve druhé lize tolik vidět není.
Jaké máte plány do jara? Zaujmout v B-mužstvu a vysloužit si třeba od nové sezony hostovačku v nejvyšší soutěži?
Hlavně zůstat zdravý, o to jde u mě na první místě. Týmově pak udržet se ve druhé lize, spadnout by nikdo z nás nechtěl. Rád bych také dal nějaké ty góly a dále se přibližoval áčku.
