Zařídil fotbalistům na OH v Moskvě zlato. Ke gólu mu blahopřál i legendární boxer Stevenson

Donedávna ani moc ne. Až před pár týdny mně volal spoluhráč z tehdejšího olympijského týmu Honza Berger, že by rád zorganizoval nějaké setkání.

Mám finálový duel nahraný na kazetě. Zpočátku jsem si ho sem tam pustil a trochu se pokochal. V posledních letech už ovšem čím dál míň. Občas mi ale někdo řekne, že viděl moji trefu v televizi. Kupříkladu nedávno při repríze seriálu Vyprávěj.

Pochopitelně. Po vysokém Štambacherově centru jsem hlavičkoval na východoněmeckou branku, ale gólman Rudwaleit moji střelu ztlumil. V dešti ovšem mokrý míč v rukách neudržel a já už napodruhé zamířil z dorážky neomylně do sítě. Byla to pak neskutečná euforie. Hezčí okamžik jsem ve fotbalové kariéře nezažil. Bylo skvělé, že jsem se mohl podělit o radost s československými fanoušky. Olympiáda v Moskvě byla v té době jednou z mála, kterou mohli lidé od nás navštívit v hojném počtu.

Věřil, ale nebylo to vůbec snadné. Němci si ve zbývající necelé čtvrthodině vytvořili ještě dvě tutovky, avšak náš brankář Seman jim je výtečnými zákroky zlikvidoval.

Neřekl bych. Pro nás byla paradoxně nejnáročnější základní skupina, kterou jsme odehráli v tehdejším Leningradu. Panovala tam obrovská vedra a i kvůli tzv. bílým nocím jsme toho moc nenaspali. Týmy Nigérie a Kuvajtu byly navíc hodně nepříjemnými a tvrdými soupeři. Do vyřazovací fáze jsme postoupili s odřenýma ušima díky jediné výhře nad Kolumbií a dvěma plichtám. Po následném přesunu do Moskvy však šly naše výkony výrazně nahoru.

Rozhodně. Vždyť olympijský turnaj sledoval celý svět. Já měl navíc na jeho výsledku nezanedbatelný podíl. Naopak v sezoně, kdy jsme se Zbrojovkou získali mistrovský pohár, jsem nepatřil ke klíčovým hráčům mužstva.

Pokračovali jsme na diskotéce v olympijské vesnici. Proudem tekla hlavně klasická ruská vodka. Na československé ambasádě nám ji sehnal dnes už bohužel zesnulý basketbalista Áda Pospíšil. On se vyznal, tak jsem mu to dal za úkol. Z Brna jsme se dobře znali. Baskeťáci vypadli na olympiádě už ve skupině, avšak vedení výpravy jim umožnilo zůstat v Moskvě až do konce.

Skvěle. Vytvořili jsme výbornou partu. S Ostraváky Radimcem, Ličkou, Ryglem, Němcem či Šreinerem jsme byli odjakživa kamarádi. Dukla byla v té době naším hlavním soupeřem v boji o přední příčky v ligové tabulce, ale Láďa Vízek, Luďa Macela, Jarda Netolička, Franta Štambacher či Olda Rott byli strašně hodní kluci. Totéž platí i o Honzovi Bergerovi či Lubošovi Pokludovi. A do mužstva velmi dobře zapadli také jediní Slováci Seman s Kunzem.

Ne. Náš turnaj probíhal od začátku až do konce olympiády. Všichni od nás čekali medaili, a tak trenér Havránek nechtěl, abychom kamkoli chodili a rozptylovali se. Soustředili jsme se pouze na fotbal. S Otou jsme se ale v olympijské vesnici setkali a podebatovali.

Ano. Při zlaté oslavě se ke mně zničehonic přiřítil legendární Kubánec Teofilo Stevenson, který v Moskvě vybojoval v nejtěžší boxerské váze už třetí zlatou medaili v řadě. Celý rozjařený mě objal kolem ramen a poblahopřál mi k vítězné trefě. Bylo to od něj strašně bezprostřední, moc rád na to vzpomínám.

K nám se nic takového nedostalo. Já nemám podobné řeči rád. Porazit přece vždycky můžete jen toho, kdo se zúčastní. Proto mě kupříkladu hrozně štve i občasné bagatelizování vítězství Honzy Kodeše v tenisovém Wimbledonu. A v podobném duchu by se muselo mluvit také o olympiádě v Los Angeles v roce 1984, kde chyběl pro změnu tehdejší východní blok.

Na letišti si s námi připili šampaňským představitelé tehdejšího ČSTV v čele s předsedou Antonínem Himlem. Vedle gratulací proběhlo i společné focení. Jinak už se ale doma moc neslavilo, protože bylo těsně před začátkem ligové soutěže. Všichni jsme se tudíž hned rozprchli do svých klubů.

Už v Moskvě jsme dostávali prémie za vítězství. A po příletu domů obdržel každý ještě návdavkem třicet tisíc korun. Pamatuju si, že jsem si koupil v tuzexu barevnou televizi, a zbyly mi pouhé dvě tisícovky. Dnes by se podobná dala pořídit možná za desetinu.

Přesně tak. Trenér nároďáku Ježek ve mně viděl před Bělehradem alternativu za Jána Pivarníka na pravý kraj obrany. Byl jsem na hřišti při pětigólovém vítězství v kvalifikaci nad Portugalskem. Na devětadevadesát procent by mě nominace na závěrečný turnaj evropského šampionátu neminula. Vážné zranění mě o ni na poslední chvíli připravilo, což mě dost vzalo. O čtyři roky později to ale bylo naštěstí přesně naopak. Bolesti kolena zmizely v pravý čas, a tak jsem stihl poslední kvalifikační střetnutí s Maďarskem. Na Strahově jsme slavně zvítězili 3:2 a já jsem pak nechyběl ani mezi vyvolenými pro olympijský turnaj.

Vůbec. I když jsem se doslechl o zájmu některých evropských klubů, můj přestup do zahraničí v sedmadvaceti letech tehdy nepřipadal vůbec v úvahu. Věkový limit byl stanovený na dvaatřicet roků. Takže i já jsem si musel počkat. V Rakousku jsem pak působil na sklonku kariéry osm sezon, ale už ne v nejvyšší soutěži.

Těžko říct. Občas mě někdo poznal a dal se na ulici se mnou do hovoru, ale to bylo asi hlavně tím, že Zbrojovka v té době prožívala nejlepší časy v klubové historii. Fanoušci v Brně fotbalem doslova žili. Na málokterém zápase bylo na stadionu za Lužánkami méně než dvacet pět tisíc diváků.

Nejprve jsem na popud tehdejšího klubového manažera Karla Kroupy dělal ve Zbrojovce kustoda, ale to mě příliš nenaplňovalo. Pak jsem pražil dva roky kávu. To mě bavilo mnohem víc, a dostával jsem za to i minimálně dvakrát víc peněz. Škoda, že jsem u toho kvůli sporům mezi majiteli firmy nemohl vydržet déle. Teď už dlouho pracuju jako správce tenisových kurtů.

Hlavně se mu můžu i teď ve svém věku aktivně věnovat. Fotbal si už vzhledem ke stavu svého kolena bohužel zahrát nemohu. Ještě tak maximálně nohejbal, když je koleno v klidu.

Ne. Prostě jsme každý hráli v jiné době. S tím se nedá nic dělat.

Je to spíš náhoda. S Jirkou jsme se ale díky tomu hodně skamarádili, a dokonce jsme pět roků po sobě byli společně i s celými rodinami na dovolené v Chorvatsku.