Článek
K fotbalu se pochopitelně dostal dřív než k plotně, protože jeho děda Josef Kolankiewicz se celý život stará o hřiště v Mojžíři, což je předměstí Ústí nad Labem. Zažil škvárový plac, chodil na okresní výběry, chtěli ho v sousedních Neštěmicích. Čtvrt roku strávil jako mládežník v ústecké Armě, jenže režim velkého klubu mu nevoněl. „Bavilo mě, když jsme v Mojžíři na hřišti v pátek po tréninku opékali buřtíky. Rodinné zázemí, pohoda, tři minuty od baráku," vzpomíná.
V Děčíně se navíc chtěl Eichler vyučit kuchařem, jenže praxe v místní nemocniční kuchyni mu profesi na čas znechutila. Školu opustil, brigádničil. Nakonec ke studiu znovu nastoupil a jeho tehdejší mistrová v něm opět zapálila vášeň pro vařečku. „Začala mě brát na soutěže, dobře mě trénovala, většinou jsme skončili do třetího místa. A já se dostal do juniorského národního týmu," povídá hrdě.
Jak takový kuchařský nároďák vypadá? Je v něm až patnáct lidí, lídrem je většinou zkušenější šéfkuchař nebo někdo, kdo rozumí gastronomii. Schází se v tréninkové kuchyni v Národním zemědělském muzeu v Praze, kde spolu vytvářejí nová jídla. Tým pořádá různé akce, někdy sezvou věhlasné šéfkuchaře z republiky a oni jim jídlo ohodnotí. Aby mužstvo mohlo vyrážet na prestižní soutěže do zahraničí, shání si sponzory či investory. „My za to nedostáváme zaplaceno, jde spíš o prestiž. Ale potřebujeme zaplatit ubytování, hezké rondony a hlavně mít peníze na kvalitní suroviny," vykládá.
Kuchař Jiří Eichler to dotáhl až do národního mužstva.
Vrcholem je jednou za čtyři roky kuchařská olympiáda. Eichler ji prošvihl, protože ji kvůli covidu posunuli o měsíc a on o pouhé čtyři dny nesplňoval věkový limit pro juniorskou reprezentaci. „Dostal jsem pak i nabídku na dospělý národní tým, ale po návratu do Ústí už bych to časově nedával," přiznává.
Než se znovu objevil v rodném městě, stihl toho hodně. Vařil v Německu, v Peci pod Sněžkou měl pod palcem dva hotely jako kuchař a pak i manažer. „Dělal jsem 400 hodin měsíčně, což byl masakr; abych udržel vztah, vykašlal jsem se na to," přiznává. V Praze se pak stal ambasadorem restaurace James Dean, kde nastavil kuchyň, pak šel do Malevilu u Liberce.
A hlavně – pracoval u Zdeňka Pohlreicha, kuchaře provařeného televizí, v jeho Café Imperial a v Aureole, což byla v té době michellinskou hvězdou oceněná restaurace. „Když jsem šel do jeho podniku poprvé, venku jsem nervozitou vykouřil asi čtyři cigarety, než jsem vůbec vkročil dovnitř. Ale člověk do toho kolosu během týdne zapadne. Ani s Pohlreichem jsem neměl žádný problém, i když také z něj jsem byl nervózní. Samozřejmě když se mu něco nelíbí, dá to najevo, dokáže to říct ošklivě. Ale když člověk dělá, jak má, je úplně v pohodě. Je s ním sranda," líčí Eichler.
Nyní je šéfkuchařem teplického Monopolu, na starost má dvě restaurace, krabičkovou dietu, cukrárnu i pekárnu. „Tři roky po sobě jsme obhájili Zlatého lva, což je prestižní ocenění," prozrazuje. „Ale dobroty do fotbalové kabiny nenosím. Nadhodil jsem, že na ně můžou zajet k nám. Anebo když jdu hrát za áčko, říkají, že dokopná bude u nás v Monopolu, ať to zařídím."
Profesionální fotbal ho nelákal, Jiří Eichler dotáhl až do kuchařské reprezentace.
V prvním mužstvu, které kope I. A třídu, se objevuje jako výpomoc. Jeho srdcovkou je béčko, které v létě pomáhal znovu založit. Startují od nejnižší soutěže, tedy od III. třídy Ústecka. A Eichler oprášil svoji kariéru po sedmi letech. „Jsem kapitán. Hodili to na mě. Nic jsem pro to nedělal, prostě si mě vybrali. Nevím, jestli takhle šéfovsky působím," usmívá se šéfkuchař.
Na hřišti upouští tlak, který je v gastronomii neustále. „Uvolním si hlavu. A hlavně máme super partu," líbí se mu návrat do kopaček. Pohybuje se ve středu zálohy, i tady se projevují jeho dirigentské schopnosti. „Spousta lidí dlouho nehrála, hodně z nás na sobě potřebuje zamakat. Chceme se zvednout. Zatím hrajeme na polích, jak říkám hřištím soupeřů, což se nám úplně nelíbí. Musíme se posunout," plánuje.
Pokud by jeho tým uspěl v soutěži pro amatérské kluby Kopeme za fotbal, mohl by se posunout i k přáteláku s mistrovskou Viktorií Plzeň. „Bylo by to pro nás zajímavé," mrkne Eichler, hned však dodá: „Ale já na český fotbal moc nekoukal, spíš mě bere zahraniční. Fandím Realu Madrid."
