Článek
Pídil jste se někdy, co dnes dělá třeba Emile Heskey, jehož jste v památné bitvě Liberce v Liverpoolu v roce 2000 úspěšně bránil?
Ani ne. Vím, že se občas něco o těchto hráčích někde objeví, ale nesleduju to. Saniťáka asi nedělá. (usměje se) Život je takový, jaký si ho uděláme. Dělal jsem na Slovanu profi trenéra u mládeže, ale pak jsem při studiu nejvyšší mládežnické licence prošvihl termín a skončil jsem. Prostě moje chyba. Když jsem hledal práci, naskytla se tahle příležitost. De facto šlo o řízení a práci s lidmi. Nevěděl jsem, do čeho jdu, ale chytlo mě to. V nemocnici dělám už osm let.
Poznávají ve vás pacienti bývalého fotbalistu?
Stane se, že mě lidi občas poznají, doktoři samozřejmě ano, někdy i pacienti. Ale spíše ti starší, mladší už ne.
Potěší vás to?
Jasně, kdo by neměl radost, pokud si někdo ještě vzpomene a řekne: Jé, na vás jsem chodil.
A neptají se vás, co tam teď děláte?
Spíš ze začátku. Myslím, že teď už lidi vědí. Co si budeme povídat, pacienti se v nemocnici většinou točí...
Jiří Štajner, bývalý spoluhráč
Musíte vysvětlovat, že ač jste hrál třeba s Liverpoolem, nadosmrti jste se finančně nezajistil?
Samozřejmě jako fotbalisti jsme se i v naší době k nějakým penězům dostali. Vždycky říkám, že jsme měli slušný živobytí. Nemusel jsem třeba koukat, jestli někam pojedeme na dovolenou, ale nic extra jsem nenašetřil. Nevím, jaké jsou platy teď, ale určitě větší.
Nemrzí vás to?
Vůbec ne. Taková prostě byla doba. Tehdy se do zahraničí jen tak někdo nedostal, dnes mají kluci asi snazší zahrát si venku, stačí trochu a už jdou. Za nás to bylo jiné, ven šel ze Slovanu snad jen Láďa Maier a Štajny (Jiří Štajner).
Bylo těžké vystoupit z fotbalu a pracovat jako saniťák?
Jako hráč jsem odešel plynule k trénování, takže jsem byl u fotbalu stále. A najednou konec. Mně však nevadí dělat jakoukoliv práci. Nevěděl jsem, co to se mnou udělá, ale zatím dobrý. Náročnější je to z psychického hlediska. Člověk si třeba musí zvyknout, že někdo nevoní a podobně...
Je těžší dělat saniťáka než hrát fotbal?
Určitě. Každý tohle fakt nedává, však se teď u nás protočilo hodně kluků. Většinou děláme převozy, pomůžete pacientovi do sanitky. A divný pocit je, když tušíte, že ho vidíte naposledy. Jako saniťák jsem takhle potkal třeba trenéry, kteří mě vedli... Vstup do Dvorany slávy Liberce bych chtěl věnovat taťkovi, který mi před půl rokem odešel právě v nemocnici, kam jsem ho vezl.
Hodí se vám při současné práci něco, co jste se naučil ve fotbale?
Ačkoliv to tak možná nevypadá, fyzička tam furt je. Nemám problém vynést třeba stopadesátikilového pacienta do schodů.
Vladimíra Šmicera také ve své kariéře Josef Lexa bránil.
Zahrál jste si proti Liverpoolu s takovými hráči jako Gerrard nebo Owen. Jak často si teď na zápasy s hvězdami vzpomenete?
Nad postelí mám sice zarámovanou sestavu, občas na ni juknu, ale jinak spíš jen když mi to někdo připomene. Hrálo se už před osmnácti lety... Hlavně si pamatuju, že když se postoupilo přes Norrköping, tak se na Liverpool narychlo stavěla světla. Vždycky říkám, že staďák U Nisy svítí díky nám. (směje se)
Na stadionu Anfield Road jste ubránil Emila Heskeyho a dostal se do novinových titulků. Tehdejší trenér Liberce Ladislav Škorpil dodnes vzpomíná na vaši reakci: „A to o mně říkají, že jsem tlustej."
Měl jsem vždycky takovou postavu. Ale když vidím tehdejší fotky, tak mi nepřijde, že bych tam byl nějak extra tlustej. Samozřejmě, že když jsem pak skončil, kila přibývala celkem rychle a bylo těžký je zastavit. Stále si ale říkám, že kdybych byl tlustej, tak bych tam asi nebyl. Tehdy se nám o něčem podobném ani nesnilo. Když jsme přijeli na Anfield, byli tam například frajeři, kteří nám sbírali balony, což jsme předtím nikdy nezažili.
V současnosti vedete ženský tým Liberce a jste v první lize třetí. Jaké máte ambice?
Samozřejmě chceme hrát co nejvýš, ale Sparta se Slavií jsou někde úplně jinde. Můžeme je občas maximálně potrápit, aby to měly co nejsložitější. Možná jim vzít i nějaký ten bod, ale sejít by se muselo hrozně moc věcí.
