Článek
A nic nepomohlo, že v zástupu u hrobu čekali Bicanovi někdejší spoluhráči s devětasedmdesátiletým Janem Andrejkovičem v čele, že věnec pokládal Stanislav Vlček, který se stejně jako velký Pepi prostřílel do Klubu ligových kanonýrů a přičinil se o poslední slavné roky Slavie i postup do Ligy mistrů, že se zapálenou svíčkou a kyticí - jak jinak než červenobílou - přišel Vladimír Šmicer a u hrobu promlouval herec a režisér Jan Kačer.
V Síni slávy po letech odmítání
Na chvíle vzpomínání připravené na jedenáctou dopolední fotbalovou asociací Ivan Bican přišel, dokonce i u pokládání věnce v červenobílých barvách asistoval, ba i řeč pronesl, když strahovský generální sekretář Rudolf Řepka uvedl jeho otce do fotbalové Síně slávy.
Slavný Pepi v ní mohl být dávno a mockrát, jenže jeho syn si to nikdy nepřál a dokonce s právníky za zády výslovně zakázal, aby se o to na Strahově třeba jen pokusili. Teprve když se asociační předseda Miroslav Pelta při letošního oslavách sto dvacátého výročí Slavie z jeviště Národního divadla za nespravedlnost a příkoří páchané po únoru '48 na Bicanovi veřejně omluvil a slíbil všechny křivdy napravit, vzal potomek strahovské vedení na milost a s uvedením otce do síně slávy souhlasil. Na vyšehradském Slavíně k němu skutečně došlo...
„Nezískal Zlatý míč pro nejlepšího hráče světa, nevybojoval medaile ze šampionátů, dokonce nebyl ani vyhlášen fotbalistou roku, protože tato anketa spatřila světlo světa dlouho po tom, co Josef Bican ukončil svoji obdivuhodnou a, bohužel, i podivuhodnou kariéru. Přesto jeho jméno zná u nás téměř každý," připomínal Řepka u Bicanova hrobu na vyšehradském Slavíně, kde jsou kromě slavistického fotbalového kanonýra pohřbeni už jen dva sportovci - lyžař Josef Rössler-Ořovský a krasobruslařka Hana Mašková.
„Prolomily se ledy mezi otcem, naší rodinou a fotbalovým svazem," vysvětloval změnu svého postoje Ivan Bican, když od Řepky přebíral plaketu a čestný list stvrzující, že jeho slavný otec byl uveden právě v den svého nedožitého stoletého výročí do fotbalové Síně slávy.
S vedením Slavie mám problém, opakoval syn
Zato se Slavií se už zase rozkmotřil. Při klubových oslavách vystoupil v Národním divadle na pódium, pár měsíců poté odmítl při slávistické vzpomínce na svého tátu asistovat.
„Se Slavií nemám problém, se současnými hráči také ne, protože oni za své neumění nemohou. Mám problém se slavistickým vedením. Nejen současným, ale i předchozím. Proto také tady na hrobě některé barvy chybí, ale situace a okolnosti nedovolily, aby zde byly zastoupeny," zdůvodňoval svůj odmítavý postoj k následnému slavistickému vzpomínání na největšího slavistu, co kdy žil - na Josefa Bicana.
Deset minut předtím, než z věží vyšehradské baziliky zazněla zvonkohra a na vyšehradském Slavíně zazněly fanfáry, připomínající, že v pravé poledne 25. září 1913 se legendární kanonýr Josef Bican ve Vídni narodil, jeho syn Ivan od hrobu odešel.
Proto neviděl, že vyslanci červenobílého klubu v čele s Andrejkovičem, Vlčkem, Šmicrem, Marešem, Lubasem a spol. pokládali na zelenou žulu kytice a věnce v žlutozelené kombinaci. Neslyšel, jak herec, režisér a hlavně pravověrný slávista Jan Kačer vzpomíná na všechny Pepiho slavné góly i zápasy a velebí jeho činy. Ba dokonce i o ochrannou ruku nad v současnosti zbědovanou Slavií ho prosí. Nebo spíše nohu, protože Bicanovu levačku či pravačku by červenobílí teď moc potřebovali.
