Velikán Brückner všem nejdřív vynadal, když mu gratulovali k osmdesátinám, pak se ale slzám neubránil

A Brückner se jen usmíval, protože na podobné chvíle triumfu býval zvyklý. Doma na Hané, ale u české reprezentace ještě víc.

„Ale ne, já nikdy nebyl ambiciózní. Vždyť já prožil padesát let v Olomouci, patnáct u reprezentace a patnáct dalších na moravském pomezí, jak říkám Brnu, Bratislavě a samozřejmě i Vídni," bránil se, i když vedle stojící držitel Zlatého míče Pavel Nedvěd, který na Hanou na exhibici rovněž dorazil, uznale kontroval: „Kdyby ještě trénoval, vzal bych ho do Juventusu!"

Kouč se jen pousmál. I s jistou hořkostí...

„Jenže mě už zařadili do Síně slávy, a to byl konec. Teď už bych mohl být leda tak trenérem na telefonu. Ale pravdou je, že člověk zmoudří až po šedesátce a trenér ještě později," opáčil Brückner řediteli Juventusu.

S dojetím, a i se slzami v očích, i když se jim bránil.

„Jsem už přece jen citelně labilnější. Zvlášť, když vidím hrát Nedvěda, Kollera, Poborského. Vždyť to je prostě nádhera, takže jsem chtěl, aby dali alespoň patnáct gólů," až se roztesknil při reminiscencích na báječné pány fotbalisty, které vedl v reprezentaci, v Portugalsku na evropském šampionátu v roce 2004 s nimi dokráčel k bronzovým medailím a v neděli se zase s většinou z nich sešel.

Však také jeho staronoví svěřenci velké postavy v dresu Sigmy nijak nešetřili a rozstříleli je 9:2. Oslavy neoslavy, na stoleté jubileum už tuplem nekoukali.

„A to jsem tam míval ještě spoustu jiných. A lepších," litoval, že třeba Rosický, Čech či  Galásek na exhibici na Hanou nemohli dorazit.

A obrátil se přitom na Petra Uličného, který vedl výběr Sigmy.

„A to tady ten krásný člověk přišel už v 36. minutě a škemral, abych vystřídal Kollera a poslal na trávník někoho slabšího. Ale copak jsem ho tam mohl poslat, když jsem nikoho slabšího na lávce neměl?" přejel pohledem Šmicra, Ujfalušiho, Hübschmana, Týceho, Kováče a další své vyvolené, kteří si pod jeho taktovkou přijeli ještě jednou zahrát.

„Nedvěd, Poborský a Koller měli jet spíše do Prištiny. Současné reprezentaci by měli určitě pořád co dát a proti Kosovu by nad ostatními vyčnívali," bylo na Petru Uličném patrné, že nemůže skousnout sobotní ostudnou kvalifikační prohru českého nároďáku v Kosovu.

„Neřekl bych, že šlo o ostudu, ale jsou zápasy, kdy je zapotřebí přehrát soupeře fotbalově, k čemuž je nutná kreativita a jistá nadstavba. A ta mi v Prištině scházela, protože nestačí hrát jen kompaktně, takticky či silově," bral Brückner současný výběr svého někdejšího asistenta Jaroslava Šilhavého v ochranu.

A zasnil se zase, protože Nedvěd s Poborským, ale i třeba Šmicer s Kollerem onu kreativitu a nadstavbu při exhibici předváděli, takže Drulák, Látal, Lauda, Machala, Heinz, Rada, Hubníkové a spol. hrající v olomouckém dresu jen počítali inkasované góly.

Ale i tak utvořili společně a bývalými reprezentanty špalír, když zápas skončil, aby jím Brückner prošel a oni mu aplaudovali, jako mu aplaudoval celý stadion.

V obleku, bílé košili, s rozhozenou hřívou stříbrných vlasů. A samozřejmě s rukama nad hlavou jako triumfátor.

Tak, jak býval zvyklý.

Aby došel až k tribuně, ze které v tu chvíli spadla obrovitá plachta a on si mohl přečíst nápis: „Tribuna Karla Brücknera."

„Teď bude zapírat, ale ty slzy v očích měl," bonzoval na svého trenérského učitele Petr Uličný, protože takový dárek k listopadovým osmdesátinám Brücknera dojal.

„Já si na oslavy nepotrpím. Neslavil jsem 1. máj, Mezinárodní den žen, ani své narozeniny. Slavím jen kulatá životní jubilea. Padesáté a sté. Proto jsem ze všeho nejdřív všem vynadal, aby si neopovážili mi gratulovat k osmdesátinám, které budu mít navíc až za dva měsíce a dělali mě starším, než jsem. Představte si, jak by vyváděla Jiřina Bohdalová, kdyby jí něco takového udělali," bránil se trenérský velikán Karel Brückner blahopřáním i dojetí, které k odpoledni patřícímu hlavně jemu pochopitelně patřilo.