Článek
"Byl to neuvěřitelný zážitek, chyběla tomu jen zlatá tečka," řekl pro Sport.cz Rada, který bude u reprízy finále z roku 1996 v pražském Edenu (25. května, výkop v 18 hodin). „Je to velká věc, jsem moc rád, že se to Pavlu Kukovi podařilo dát do kupy a zápas uspořádat," těší Radu, který už po několik let provozuje penzión a chaty v rekreačním středisku Sycherák v západních Čechách, navíc trénuje dívčí reprezentaci do 17 let a ženy Viktorie Plzeň.
Na pondělní tiskové konferenci Kuka uvedl, že nepůjde o exhibici, že budete chtít Němcům porážku z Anglie vrátit. Máte natrénováno?
Přiměřeně (směje se). Nejspíš to bude stejné u všech kluků, že by někdo byl perfektně připravený, že by někdo působil v nějaké vyšší soutěži, to nepředpokládám. Každý je na tom úměrně svému věku, zdravotním problémům.
Hýbete se při trénincích, dáte si se svěřenkyněmi bago?
Občas ano, ale minimálně. Spíš si jdu zahrát fotbálek pro legraci, nebo se projedu na kole. Myslím, že to bohatě stačí.(směje se)
Pojďme o 19 let zpátky. Co se ve vás odehrávalo, když jste se dozvěděl, že jdete do semifinále s Francií?
Pro nás všechny to byl první velký zápas, nervozita samozřejmě byla. Měl jsem na jednu stranu velkou radost, že budu u toho na hřišti, na tu druhou jsem cítil obrovskou zodpovědnost.
Nakonec jste byl i jedním z protagonistů semifinálového penaltového rozstřelu, přitom jste nepatřil k obvyklým exekutorům. Jak se stalo, že jste se mezi pěticí objevil?
Pan Uhrin začal obcházet hráče s dotazem, jestli by si na penaltu troufli. Když přišel ke mně, přikývl jsem. Když dokončil kolečko, vrátil se ke mně a povídá: tak jdeš, jako pátej, jo? Spadla mi brada, vysoukal jsem ze sebe jen ,aha´(směje se).
Příliš zájemců asi nebylo, že?
V ten moment se do kopání nikdo moc nehrnul. Jediný, kdo chtěl kopat, byl Luboš Kubík, ten by klidně kopal všech pět penalt. Věřil si.
Situace se vyvinula tak, že v páté sérii jste musel proměnit, jinak...
...bychom balili kufry. V tu chvíli jsem si naštěstí naplno neuvědomoval, jaké následky by nastaly, kdybych nedal. To mi došlo později. Běhal mi mráz po zádech při pomyšlení, o co všechno bychom přišli.
Stačilo, abyste zamířil o deset centimetrů doleva a historie byla úplně jiná. Třeba pondělní zápas v Edenu by se nekonal.
Jasně, ale na druhou stranu v rozstřelech neproměnily penalty stovky světových hvězd, tak to prostě chodí. Ovšem varianta, že jsem proměnil, byla samozřejmě lepší (směje se).
Před finále s Německem jste měl možnost podat si ruku s anglickou královnou. Mnozí na tento moment dodnes vzpomínají, co vy?
Bylo to příjemné, komu se poštěstí potřást si rukou s anglickou královnou. Ovšem tehdy u mě převažovaly myšlenky na finále, na bitvu o zlaté medaile.
K nim bylo blízko, vzal vám je nakonec zlatý gól v prodloužení...
Prvně a naposledy byl využit zlatý gól, hned poté se od toho upustilo, zjistilo se, že je to hloupost. Bohužel zkouška zlatého gólu pro nás byla negativní. Dlouho poté jsem si v hlavě promítal, co jsem mohl udělat jinak, aby nepadl, jestli mu šlo zabránit. K triumfu nám chyběl kousek, ale i tak to byl obrovský úspěch. Jsem šťastný, že jsem k němu mohl přispět.
