To číslo vyráží dech. Trenér Máčala je mezi absolutní světovou elitou

„Pochopitelně že mezi 245 odkoučovanými zápasy je i pětadvacet utkání u československé reprezentace," připomíná šestasedmdesátiletý Máčala začátky své kariéry.

Po světovém šampionátu v Itálii v roce 1990, kde se československá reprezentace probojovala do čtvrtfinále, převzal národní tým v hodně divoké době. Po listopadovém převratu se otevřely hranice a nastal hotový fotbalový exodus nejlepších hráčů do ciziny. Skuhravý odešel do Janova, Kubík do Fiorentiny, Hašek do Štrasburku, Kadlec do Kaiserslauternu, Moravčík do St. Etienne, Stejskal do Queens Park Rangres... A ti, co zůstali doma, v sobě jen těžko tlumili hořkost, že na ně žádný západoevropský klub hned po Itálii neukázal a nenabídl jim okamžitě angažmá. Anebo že jim jejich mateřský klub nedal souhlas k odchodu.

„Prostě zlomová a opravdu hodně divoká doba. I zájem fanoušků o fotbal tehdy upadal, takže když do Prahy přijeli třeba Angličané, bylo na Strahově pouze šest tisíc diváků. Za měsíc jsme hráli s mistry světa Němci a fanoušků přišlo jen o šest tisíc víc. A to jsme jak s Angličany, tak i Němci dokázali remizovat," vrací se Máčala časem o tři desetiletí nazpět, kdy jako reprezentační kouč začínal.

Milan Máčala s asistentem Milanem Lešickým a Pavlem Hapalem na srazu československé reprezentace.

archiv autora

„Byla to pro mě obrovská pocta, na kterou jsem dodnes hrdý. A nic na tom nemění, že jsme nepostoupili na evropský šampionát do Švédska v roce 1992, ani dva roky poté s týmem hrajícím po rozdělení republiky už pod názvem RCS na mistrovství světa v USA. Dodnes jsem přesvědčen, že jsme nedosáhli špatných výsledků. Zvláště vzhledem k síle soupeřů, s nimiž jsme se v kvalifikačních skupinách utkali, nemluvě o tom, že postupový klíč byl tehdy daleko tvrdší než dnes. Vždyť třeba na EURO ´92 postupoval ze skupiny jen vítěz a my v ní přitom měli Španěly a Francouze. S žádným s papírově slabších soupeřů jsme neztratili body, zvládli jsme vítězně zápasy s Albánií i Islandem, přesto jsme skončili druzí, což k účasti na šampionátu nestačilo. Nejspíš i proto, že i fotbalový pánbůh na nás zanevřel," cítí olomoucký kouč i po třiceti letech hořkost při reminiscencích na některé z kvalifikačních zápasů.

„A ne snad? Cožpak se dá zapomenout na to, co s námi provedl anglický sudí George Courtney v Paříži, když jsme hráli s Francií? Už ve druhé minutě fauloval Angloma Kubíka tak nevybíravě, že měl dostat červenou, ale rozhodčí nic. Pak jsme vstřelili naprosto regulérní gól a on ho neuznal. A to se přitom loučil s kariérou... A bratislavská odveta? Dodnes jsem přesvědčený, že Papinův vítězný gól padl z ofsajdu. A když k tomu přidám střetnutí v Seville proti Španělům, kde proti nám nařídil švýcarský sudí Kurt Röthlisberger deset minut před koncem penaltu, i když k faulu Krištofíka došlo evidentně metr před šestnáctkou, nemohu se zbavit pocitu, že se proti nám tenkrát všechno spiklo. Nebo spíš všichni... Boží ruka ale nakonec zasáhla. Francouzi sice postoupili na EURO, ale ve skupině nevyhráli ani jeden zápas a jeli domů."

V šestičlenné kvalifikační skupině, v níž šlo následně o postup na mistrovství světa v USA, se stala pro československou reprezentaci, a Máčalu samozřejmě také, osudovou remíza na Kypru v březnu 1993. To už republiku rozdělovala hranice, národní tým pokračoval v bojích o Ameriku jako RCS, tedy reprezentace Čechů a Slováků a na Afroditině ostrově remizoval 1:1.

„V tu chvíli jsem někde uvnitř cítil, že kvalifikaci o Ameriku už nemůžeme zdárně dohrát, i když teoretická naděje stále ještě existovala. Měl jsem pocit, že se z reprezentace nějak vytratil potřebný duch, že už v ní není taková euforie a vnitřní síla, jako když jsme hráli v předchozí kvalifikaci doma se Španělskem, prohrávali 1:2 a Venca Daněk v životním zápase dvěma góly a Lubo Moravčík třetím výsledek otočili. V ochozech třicet tisíc diváků, obrovská atmosféra, zážitek, na který se nedá zapomenout," přiznává Máčala, že se tehdy sám rozhodl, že u národního týmu skončí a přemluví Václava Ježka, aby zkusil teoretickou postupovou šanci na Ameriku zachránit.

„Fotbalu šéfoval František Chvalovský a já ho přesvědčil, že se Ježkem domluvím, aby po mě reprezentaci převzal a zkusil kvalifikaci zachránit, i kdyby existovalo třeba jen jedno procento naděje. Chvalovský nevěřil, že by se mi to povedlo, natož že bychom mohli ještě hrát o postup, ale Ježek nakonec souhlasil. Nejdřív mě sice přemlouval, abych nic nevzdával, pak se ale mužstva ujal a moc nescházelo, abychom se do Ameriky dostali. Reprezentace remizovala ve Walesu, v Košicích porazila silné Rumunsko 5:2, a kdyby v posledním utkání v Belgii vyhrála, za oceán by se letělo. Zápas ale skončil bohužel bezgólovou remízou, takže slavili Belgičané."

Po pětadvaceti odkoučovaných zápasech Máčala u československé reprezentace skončil, aniž by samozřejmě tušil, že ho dalších 220 čeká. A ne ledajakých...

Vždyť v arabském světě působil téměř dvaadvacet let, vedl čtyři národní týmy, s Bahrajnem se probojoval do mezikontinentální baráže, ve které šlo reprezentaci malého ostrova v Perském zálivu v konfrontaci s Novým Zélandem o účast na mistrovství světa 2010 v Jižní Africe. A k tomu čtvrté místo na Konfederačním poháru FIFA v roce 1999 se Saúdskou Arábií, dva triumfy s Kuvajtem na Gulf Cupu národních týmů zemí Perského zálivu. Ale také druhé místo na Asijských hrách v roce 1998 s Kuvajtem a druhé místo v Asia cupu 2005 s Al-Ainem z Emirátů.

„To všechno je krásné, ale hlavně je to na dlouhé vyprávění. To proto, že trenérské profese v arabském světě má svá specifika. Jediným měřítkem je úspěch, protože na nějaká předchozí vyznamenání a udělené řády se nehledí. Bez úspěchu se tam žít nedá. Ale když je člověk úspěšný, přichází jedna nabídka za druhou," vysvětluje Máčala, proč nastřádal takový počet zápasů, že ve světovém žebříčku trenérů s největším počtem odkoučovaných utkání ve službách reprezentačních celků figuruje na čtvrtém místě.

Za srbským světoběžníkem Veliborem „Borou" Milutinovičem, který jich u národních týmů osmi zemí nasbíral 286, Francouzem Claudem Le Royem, jenž vedl rovněž osm reprezentací ve 266 střetnutích a Brazilcem Carlosem Albertem Parreirou. Ten se u šesti národních týmů dostal k počtu 251 zápasů.

„Skončil jsem těsně pod stupni vítězů. Tak jako s Bahrajnem, kde nakonec jediný gól rozhodl, že jsme se na šampionát v Jihoafrické republice nedostali, tak jako s československou reprezentací, když šlo u účast na mistrovství Evropy ve Švédsku.

Těžko říct, co mrzí víc.

Trenérské statistiky jsou sice výčtem čísel, ale ve svém souhrnu vypovídají o mnohém, takže být čtvrtý na světě představuje určitě úspěch. A pro mě velký...

To nad zmiňovanými kvalifikaci budu přemýšlet do konce života. Zvláště na tou na počátku trenérské kariéry s Československem. Těžko jsem rozdýchával, že jsme nepostoupili. Když k tomu ale cokoli řeknu a budu čímkoli argumentovat, budou to lidi brát jako výmluvu. Nejeli jsme na špatné vlně, vždyť Španělsko skončilo ve skupině za námi až třetí a po porážce s námi trenéra Luise Suáreze vyhodili. Dodnes přemítám nad okolnostmi, proč jsme nepostoupili, nad tím, kde se staly chyby, kdo měl, a naopak třeba neměl hrát, ale uznávám, že mluví fakta. Proto ta největší hořkost zůstane spojena s československou reprezentací."