Hlavní obsah

Strůjcem revoluce u mládeže v Lotyšsku je český trenér

Praha

Dva roky trvající mise u reprezentačních mládežnických výběrů Lotyšska byla úspěšná. Fotbalový trenér Jakub Dovalil se dočkal automatického prodloužení kontraktu, protože s výběrem do devatenácti let postoupil z kvalifikační skupiny mistrovství Evropy do druhé fáze, což představovalo nejlepší výsledek některého z národních týmů země bývalého Sovětského svazu. „Je to běh na dlouhou trať," přiznává šestačtyřicetiletý Dovalil.

Foto: archiv Jakuba Dovalila

Jakub Dovalil, trenér fotbalové reprezentace Lotyšska do devatenácti let.

Článek

„Není to jen o trénování. Snažím se pomoci nastavit strukturu a výchovu talentů v celé zemi. Fotbal není v Lotyšsku sportem číslo jedna. Vždyť celkem je tam dvacet tisíc registrovaných fotbalistů, což je jako u nás v Ústeckém kraji. Na prvním místě je basketbal, následuje hokej. Až pak je fotbal, a tudíž je v trošku složitější pozici než v Česku," přiznává Dovalil.

Pracovní povinnosti tak rovným dílem plní v kanceláři a na trávníku. „Systém fungování mládeže je podobný jako v Česku. Existuje sedm regionálních akademií, do nichž jsme zaváděli určité principy a koncepci," popisuje Dovalil.

Sluší se připomenout, že Lotyšsko mělo na začátku nového tisíciletí velice dobré hráče, kteří nastupovali v Arsenalu, West Hamu, Sheffieldu a dalších předních nejen anglických klubech. Však také tamní reprezentační výběr postoupil v roce 2004 na mistrovství Evropy a v prvním zápase notně trápil později bronzový český národní tým. „Jenže se jim na tuhle skvělou dobu nepodařilo navázat. A prostřednictvím mládeže se chtějí vrátit na správnou kolej," vysvětluje Dovalil jeden z důvodů, proč jej vedení lotyšské fotbalové asociace angažovalo.

„Klíčovým problémem je v Lotyšsku liga. Zahrnuje deset týmů a nemá kvalitu. Jasným suverénem je FC Riga, lehce mu konkuruje FK RFS sídlící rovněž v Rize. Kluby hrají velice málo těžkých zápasů. Navíc Lotyši zavedli pravidlo osm plus tři. Bohužel ve prospěch cizinců. Ze všech sil jsem proti odhlasování daného pravidla bojoval, ale byl jsem příliš osamocen. Když jsou kluby povinné nasadit jen tři lotyšské hráče, reprezentace tím hrozně trpí," krčí rameny Dovalil.

Obrovské rozdíly jsou mezi hráči navíc z ekonomického hlediska. „Zatímco fotbalisté v mistrovské Rize pobírají kolem deseti tisíc eur měsíčně, hráči zbývajících mužstev mají platy kolem tisíce eur," přibližuje Dovalil.

Foto: archiv Jakuba Dovalila

Jakub Dovalil při tréninku fotbalové reprezentace Lotyšska do devatenácti let.

Většina jeho svěřenců z národního týmu do devatenácti let nastupovala v klubech nejvyšší soutěže. A během plnění povinností v národním týmu se český trenér pyšnící se mimo jiné bronzem z mistrovství Evropy hráčů do jednadvaceti let v Dánsku 2011 snažil mladíkům vštěpovat fotbalově revoluční myšlenky.

„Obecně se v Lotyšsku hraje hodně v bloku a velice defenzivně. Styl většiny mužstev je pasivní, nikdo nemá snahu hrát. A bohužel se dané pojetí praktikuje už od mládeže. Je to takové staré ruské myšlení," krčí rameny Dovalil. „Nicméně všichni mají snahu se učit. Ale problém je v nedostatku vlastních kvalifikovaných trenérů. V lize má z deseti mužstev hned sedm zahraniční kouče," popisuje Dovalil.

„Byli naučení, že v nominaci je sice třiadvacet lidí, ale do zápasů jich stejně nastupovalo jen dvanáct či třináct. Já mezi jednotlivými duely vyměnil třeba šest hráčů v sestavě. Moc to zpočátku nechápali," připouští Dovalil.

Jedním z jeho úkolů je cestování mezi kluby a pořádání seminářů. „Na srazech mladým hráčům vysvětluji, aby byli odvážní a kreativní. Snažím se je naučit, že ztráta míče na polovině soupeře není nebezpečná. A že je rozhodně lepší držet balon a hrát ofenzivně než čekat u vlastní branky. Jsou za takovou změnu rádi. Stejně jako mladší trenéři. S těmi staršími je to trošku složitější," přiznává s úsměvem Dovalil.

„Velký problém představují rovněž tréninkové plochy. Od dubna do září je situace v pohodě. Jenže jak v průběhu jara a podzimu hodně prší či sněží, trénuje se prakticky pořád na umělé trávě. Zatímco v celé Praze jsou dvě stovky travnatých ploch, v Rize jich je v součtu osm, přičemž čtyři jsou určené na hru a čtyři na tréninky," popisuje Dovalil.

„A když se někdo rozhodne vybudovat novou plochu, většinou jde o umělý povrch. Je to složité, když většinu hřišť od listopadu do poloviny března pokrývá vrstva sněhu, teplota je hluboko pod bodem mrazu a vytápění neexistuje, stejně jako umělá osvětlení. Jenže tohle je strašná brzda v rozvoji," krčí rameny Dovalil. „Však jsme také často jezdili na tréninkové kempy do Estonska, kde mají dostatek travných hřišť. A v únoru pravidelně na soustředění na Kypr."

Byť musel trávit většinu času angažmá bez rodiny, na život si nestěžoval. „Žil jsem v Rize, dvacet minut od pobřeží Baltského moře. Mojí náplní bylo sledovat hráče od první až po třetí ligu, takže jsem měl možnost poznat Lotyšsko docela dobře. A byl jsem překvapený, jak je to hezká země. Příjemná a pohodová," vykládá Dovalil.

Foto: archiv Jakuba Dovalila

Jakub Dovalil, trenér fotbalové reprezentace Lotyšska do devatenácti let.

„Ale zase aby si někdo nemyslel, že šlo o rekreaci. Zápasy těch tří soutěží jsou roztažené do celého týdne. Vlastně jen jeden den je vždy volný," vypravuje Dovalil, který během dvouletého angažmá využil znalost ruského jazyka. „Lotyština je velice podobná finštině, na to jsem rezignoval," přiznává. „Začínal jsem v angličtině, ale postupem času jsem přešel do ruštiny. Bylo to pro všechny snadnější," krčí rameny Dovalil, jehož nadřízeným je Alexandr Starkovs, který vedl lotyšskou reprezentaci právě na ME 2004, pracující v pozici National teams director, tedy pomyslného bosse všech národních týmů Lotyšska.

Dovalil s reprezentací do devatenácti let postoupil do druhé fáze kvalifikace ME. V Česku by takový výsledek nikdo neocenil. Ale v Lotyšsku? „Byl to největší úspěch některého z národních týmů za dlouhé roky, což jen dokumentuje, jak špatné období lotyšský fotbal prožívá," podotýká.

Jen pro představu, elitní výběr Lotyšska skončil v boji o ME ve skupině poslední až za Polskem, Rakouskem, Severní Makedonií, Slovinskem a Izraelci. A jednadvacítka si vedla podobně, jen jí soupeři ve skupině byly týmy Ruska, Polska, Bulharska, Srbska a Estonska.

Související témata: