Článek
„To už není ani pravda. Tehdy ve Viňa del Mar jsem myslel, že minimálně půl minuty od prvního rozehrání uběhlo. Přiznám se, že jsem dokonce ani nevěděl, kdo mě vůbec nahrával a až z filmového záznamu jsem zjistil, že hned po výkopu poslal Masopust nádherný pas, já sprintoval do vápna a levačkou ho poslal Carbajalovi ke vzdálenější tyči. Na víc nebyl čas, protože obránce už mně supěl za zády...
Že mexický brankář ten gól obrečel, to už jsou také jen historky a vyprávěnky, které se na tu trefu nabalily. Neměl důvod, protože zápas sotva začal a jeho mančaft měl dost a dost času, aby skóre otočil. A také že ho otočil, protože soupeře jsme po bleskovém vedení přece jen trochu podcenili, navíc nám o nic nešlo a ani ten Vytlačilův otevřený fotbal nám dvakrát neseděl," vracel se legendární kanonýr pražské Sparty Václav Mašek ve vzpomínkách o půlstoletí zpátky.
Adamec se zapomněl, Tichý a Molnár se omluvili
Do Chile. Na mistrovství světa v roce 1962, kde československá fotbalová reprezentace vedená legendárním trenérem Rudolfem Vytlačilem dokráčela až do finále a teprve tam podlehla 1:3 Brazílii. Po padesáti letech byli stříbrní medailisté uváděni do pomyslné Síně slávy českého, resp. československého sportu, neboť právě jim byla určena Cena Emila Zátopka udělovaná každoročně Klubem sportovních novinářů sportovním legendám.
Devět z dvanácti žijících účastníků památného světového šampionátu v Chile si pro ni do Prahy přijelo. Jen nemocný Ladislav Molnár žijící u dcery v Americe a Jiří Tichý pobývající po operaci srdce v Podivíně se omluvili, trnavský snajpr Jozef Adamec se pak na rozdíl od svých spoluhráčů Jozefa Štibrányiho a Tituse Buberníka zapomněl na Slovensku.
Ti dva však dorazili. Adolf Scherer z francouzského Saint-Gilles ležícího nedaleko Nimes přiletěl i se synem, Josef Kadraba z Vídně také přijel. Pražáci Josef Masopust, Jan Lála, Václav Mašek, Vladimír Kos a Josef Jelínek pochopitelně také nechyběli.
Štibrányiho čerstvé vzpomínky
Jelínek se Štibrányim dokonce plni čerstvých vzpomínek na Chile, kam před nedávnem podnikli dobrodružnou cestu po stopách stříbrného tažení. „Připadalo mi to, jako bychom tam hráli nedávno. Třeba na stadionu ve Viňa del Mar, kde jsme hráli čtyři ze šesti šampionátových zápasů, se nezměnilo takřka vůbec nic. Je stejně omšelý, jako před padesáti lety, neboť od té doby žádnou rekonstrukci neprodělal, i naši šatnu jsem poznával," vyprávěl Štibrányi bývalým spoluhráčům a pochlubil se, že si jako suvenýr přivezl trs trávy ze hřiště, na němž vstřelil nejslavnější gól své kariéry.
„Dokonce i Quebrado Verde jsme navštívili," oživoval Josef Jelínek reminiscence na ubytování v Zelené rokli, jakémsi rekreačním středisku pro nižší bankovní úředníky, kde národní tým tehdy bydlel.
„Byli jsme sice na mnohé zvyklí, přesto jsme byli zděšeni, když jsme dorazili na místo. Nevlídné a studené ratejny pro šest až osm lidí, vojenské kavalce, plechové skříňky, v kohoutku jen studená voda, na podlaze a na zdech švábi, mravenci a všelijací broučci, takže doktor musel ze všeho nejdřív nechat vystříkat pokoje dezinfekcí. A pak také vymámil na správci topení, protože na pokojích byla v noci děsná zima," vzpomínal Josef Masopust na proslulou Zelenou rokli.
„Dnes by nám tam bylo hej, protože se z ní stalo moderní rekreační středisko s veškerým komfortem," líčil Štibrányi ostatním zážitky z dobrodružné cesty.
Darované rádiovky museli zaplatit
Nejen na vzpomínky na Zelenou rokli, chilské stadióny a zápasy světového šampionátu ale při setkání „Chilanů" došlo. Když přebírali ke klíčům do Síně slávy od novinářů symbolickou odměnu padesát tisíc, promptně spočetli, že je to pomalu víc, než před padesáti lety dostalo celé mužstvo za stříbro z mistrovství světa.
„Tehdy nám dali odměny pět tisíc. Tedy těm, kteří odkopali všech šest zápasů. Střídající hráči dostali o patnáct stovek míň a náhradníci museli být vděční za polovinu. A tím to neskončilo, protože chilské prémie nám chtěli ještě zdanit. Nikomu to nebylo po chuti, ale protože jsem měl jenom já pusu proříznutou, poslali mě za vedením, abych to nějak domluvil, Neškemral jsem, o nic neprosil. Rovnou jsem bafuňářům řekl, že jestli mi těch pěti tisícovek zdaní, ať je rovnou pošlou na Vietnam. I za našich časů existovaly dnešní fondy solidarity. Hlavně na Vietnam se tehdy vybíralo. Peníze od fotbalistů nebo po tříkoruně či třeba střešní tašce od školáků.
Nakonec nám na odměny nesáhli, ale alespoň nějak si na nás smlsli. Před cestou jsme nafasovali rádiovky, které za celou dobu nikdo z nás na hlavu nevzal, a proto jsme je před cestou domů darovali domorodému masérovi Parrovi, jenž měl devět dětí. Ve skladu ČSTV z toho byl ale malér až na půdu. Dívali se na nás jako na šmelináře a hodnotu rádiovek nám strhli z prémií za druhé místo," vzpomínal Josef Masopust ještě před slavnostním večerem, v jehož průběhu byli stříbrní "Chilané" uvedeni do Síně slávy mezi legendy českého, resp. československého sportu, jak to před půl stoletím také chodilo.
