Snad mi pandemie neukončí kariéru. Český útočník o extrémech posledních sezon

Musím přiznat, že zatím se mě na to nikdo neptal a ani si mě nikdo z přátel kvůli názvu klubu nedobíral.

Poslední ligové kolo jsme odehráli první březnový víkend. Týden jsme ještě trénovali. Následně bylo povolené chodit běhat do lesa, ale od prvního dubna už taková možnost neexistovala. Respektive existovala, ale jen na osobní zodpovědnost každého hráče, protože v případě přistižení policisty hrozila vysoká pokuta. Kluby vydaly doporučení zůstávat doma. A od dvacátého dubna jsme dostali nařízenou čtrnáct dnů dlouhou domácí izolaci. Vůbec nesmíme ven. Následně podstoupíme testy a měli bychom začít opět společně trénovat, byť nikdo netuší, v jaké podobě.

Řešil jsem takovou variantu s vedením. Ale nijak jsem na uvolnění netlačil. A sám jsem došel k závěru, že cestovat do Česka je nesmysl. Musel bych do dvoutýdenní karantény, pak při návratu do Polska znovu. A když nikdo přesně nezná začátek soutěže, je to problematické.

Nebudu lhát, je to náročné, ale situace je momentálně pro všechny stejná. V Ostravě mám rotoped a běžecký trenažér. Tam by domácí příprava byla mnohem snadnější. V Kielcích jsem si před sezonou pronajal byt, v němž je příprava trochu omezenější. Takže jsem si pořídil přes internet karimatku, činky, posilovací gumy, švihadlo. Půjčujeme si mezi spoluhráči klubový cyklotrenažér. Uvažoval jsem i o běžeckém trenažéru, ale vůči sousedům by to nebylo moc ohleduplné. Jediné štěstí je, že mám terasu, protože kdybych hopsal dvacet minut přes švihadlo v kuchyni, asi bych nájemníkům o patro níže radost neudělal.

Vůbec. Z klubu nám posílají každý den plán přípravy. Kondiční trenéři jsou hodně variabilní, jsou skvělí, inovativní. Ale nemá smysl si lhát, je těžké udržet motivaci. Určitě bude potřeba minimálně tři týdny společně trénovat, abychom se dostali alespoň do nějaké formy. V domácích podmínkách není možné se stoprocentně připravit. Zatím stejně nikdo netuší, jaké budou varianty. Mluví se o dohrání včetně nadstavby, ve hře je i možnost odehrát jen základní část. Ale už padla i možnost, že se pokračovat nebude.

Liga se v Polsku měla od sezony 2021/22 rozšiřovat o dva týmy. Pokud se letos nedohraje, nikdo nesestoupí a automaticky by postoupily první dva kluby druhé ligy. Ale já si přeji, aby se liga dohrála a na hřišti jsme vybojovali záchranu. A kluci z týmu mají stejný názor. Bylo by špatné přemýšlet, že je pro nás nejvýhodnější ukončení soutěže. Máme co napravovat.

Jdu z extrému do extrému. Kielce pravidelně hrály v klidném středu tabulky. Jenže v probíhajícím ročníku jsme nechytli začátek a už se to s námi táhlo. Máme strašné problémy se střílením gólů. Když se nám podaří vyhrát, tak na jedinou branku. Zažil jsem podobný scénář už v Gliwicích před dvěma lety. Tehdy jsme se zachránili až výhrou v posledním kole. A o rok později jsme slavili titul.

V euforii po zisku titulu nastaly tři týdny, kdy nechtěl nikdo nic řešit. Zájem ze strany klubu byl takový neurčitý. Dostal jsem dvě konkrétní nabídky a nechtěl spekulovat. Současně jsem nechtěl opouštět Polsko. V pětatřiceti letech mi nepřišlo správné měnit soutěž. Ale nelituji. Jsem rád za novou zkušenost, novou příležitost.

Zvyknul jsem si na styl fotbalu i mentalitu. Gliwice jednoznačně beru jako nejlepší angažmá kariéry. Sedlo mi to celkově. Bydlel jsem v Ostravě, kde zůstala manželka s dcerkou. Dojížděl jsem na tréninky i zápasy. Padesát minut autem se dalo zvládnout. Klub nikdy nebyl adeptem na titul. Ale měli jsme perfektní kolektiv. Titul jsme získali partou, kterou jsme vytvořili. Tým z hlediska jmen na startu sezony nebyl nejlepší, ale v klubu panovala fantastická atmosféra, všechno si sedlo.

Což jenom potvrzuje, že jdu z extrému do extrému (směje se). V Zaglebii jsem byl čtyři a půl roku. Klub patří k nejstabilnějším v Polsku. V první sezoně jsem vstřelil jedenáct branek, střelecky se mi docela dařilo. Další rok jsem si připsal pouze jediný gól a spadli jsme, abychom v dalším ročníku vyhráli druhou ligu. S hodně mladým týmem jsme pak v euforii vybojovali třetí místo mezi elitou.

Z pozice útočníka pro mě byla nejatraktivnější nizozemská liga. To byl pro hroťáka ráj. Okusil jsem v Heerenveenu i Evropskou ligu proti klubům jako Hertha nebo Sporting Lisabon, střílel pravidelně góly. Hraje se tam hodně ofenzivně. Polsko je srovnatelné s Českem, jen tady chybí úspěch na mezinárodní klubové úrovni, který u nás střídavě obstarávají Slavia, Plzeň, Sparta, někdy Liberec. Přitom z hlediska zázemí je polská liga lepší.

V Česku se mnohdy hraje lepší fotbal, jenže rozdíl je v divácké kulise. Kromě Sparty, Slavie, Baníku a Plzně další kluby nemají silnou fanouškovskou základnu. V Polsku je divácká přízeň daleko větší, což dělá parádní kulisu. A generuje i větší peníze z hlediska televizních práv, z nichž mají zdejší kluby padesát až šedesát procent rozpočtů. Pak mohou přivést kvalitní hráče. V tomhle je Česko hodně pozadu.

Myslím, že jde o nesrovnatelné fotbalové světy. V Arsenalu jsem odehrál jeden zápas, srovnání Polska s Německem je nepatřičné. Fotbal je tam sportem číslo jedna, je to jako z jiné galaxie. Hodně zvláštní zkušeností bylo Rusko, kde se točily neuvěřitelné peníze pro hráče i trenéry. Ale zázemí tam bylo špatné a fanoušci na zápasy nechodili. Já hrál v Soči a v Rostově a vážně jsem fungování těch klubů moc nechápal, i když vím, že u top týmů v Moskvě je to jiné.

Je mi pětatřicet a končit ještě nechci. Ale smlouvu mám jen do konce sezony. V kontraktu je opce, která je však podmíněná odehráním určitého množství zápasů. Tudíž doufám, že mi nynější pandemie koronaviru neukončí kariéru. Ale je jasné, že zdraví lidí je přednější než fotbal. Nicméně doufám, že minimálně ještě rok budu pokračovat. Fyzicky se cítím dobře. Nechci končit kariéru izolací a pak možná tréninkem ve skupinách.