Článek
Od nedělního podvečera je v Síni slávy mezi legendami českého fotbalu. Se stříbrnou jedenáctkou z Říma i z Chile. S Josefy Bicanem i Masopustem. Ale také s kapitánem Chilanů Ladislavem Novákem.
S takovými osobnostmi, jakými byli Kvašňák, Panenka, Viktor, František Veselý. Trenérskou personou kalibru Karla Brücknera.
„Moc šťastný okamžik v mém životě," přiznával sedmaosmdesátiletý Rudolf Baťa, když byl jako vůbec první funkcionář do Síně slávy uveden.
„Pan Baťa byl a je jen jeden," skládal někdejšímu generálnímu sekretáři československého a poté i českého fotbalu poklonu kouč současné reprezentace Pavel Vrba a zavzpomínal, že s věčně optimisticky naladěným Baťou mnohé zažil.
„On dokázal vždy zařídit i nemožné. Třeba i to, že jsme nemuseli platit rozbité dveře, které jeden z hráčů po porážce prokopnul," přidával Vrba vzpomínky na mládežnické světové šampionáty, které s Baťou absolvoval.
„Ono těch zážitků bylo moc a moc. A vzpomínek ještě víc. Z hokeje i z fotbalu. Vždyť já jako rozhodčí soudcoval na šesti hokejových mistrovstvích světa a dvou olympijských turnajích a s fotbalem jsem pak všechno překonal, i když jsem do něho přišel až v padesáti," přiznával ing. Rudolf Baťa a jal se promptně počítat.
„Deset. Deset jich bylo. Deset mistrovství světa a šest evropských šampionátů, které jsem absolvoval ať už s naším reprezentačním mužstvem, nebo jako funkcionář či delegát UEFA a FIFA," dokázal po chvíli přemýšlení, že mu paměť slouží skvěle.
A chuti do života má ještě víc. „Přál bych si prožít takový život, jako on. A mít ho naplněný tak vrchovatě radostí, jako Rudy. Závidím mu a přitom přeju, aby si ji ještě dlouho užíval. S námi i s fotbalem," spěchal s gratulací jako jeden z prvních reprezentační trenér Pavel Vrba, když aplaus dozněl, věčný mladík Baťa se konečně mohl opřít o hůlku a zažívat chvíle štěstí, že je mezi svými.
Mezi fotbalisty, kteří i z něho udělali právě legendu.
