S panem Šádkem máme čistý stůl! Krmenčík o prvních dnech v Indonésii a námluvách s Plzní

Jak proběhly první dny v Jakartě?

Musím říct, že přivítání bylo fantastické Na letišti na mě čekalo kolem sta fanoušků, skandovali moje jméno a klubové chorály. S týmem se teprve uvidím, byl na Prezidentském poháru. S Ondrou Kúdelou individuálně trénujeme, máme plány od trenérů béčka. Od chlapíka, který nás vozí, vím, že nás jsou v Jakartě plná média.

Povídejte.

Říkal nám, že jsme byli probíráni v místních médiích celý týden, a ještě další dny budeme. Ale musím mu věřit, já ani zatím nevím, kde si koupit noviny.(směje se)

Vnímáte, že na vás a Kúdelu bude klub hodně spoléhat?

Asi ano. Přišli dva evropští kluci, kteří hráli Ligu mistrů, za reprezentaci. Musíme jít spoluhráčům příkladem, aby vedle nás výkonnostně vyrostli. Pro ně je vrcholem získat angažmá v Evropě.

Vy jste naopak z Evropy odešel. Proč jste se rozhodl pro Indonésii?

Byla to nabídka, která se prostě nedala odmítnout. Víc k tomu není třeba dodávat.

Jaké jiné nabídky jste měl na stole?

Chorvatská Rijeka, ale ta nepřicházela v úvahu. Potom Norimberk, ve hře byl také návrat do PAOKu Soluň. A taky Plzeň.

Pro fanoušky Viktorie jste po známém podzimním incidentu ve vzájemném duelu v Edenu osobou nežádoucí. Byl návrat do Plzně opravdu blízko?

S panem Šádkem (pozn. - majitel Viktorie) žádný problém nemám, nikdy jsem ani žádný neměl. Sedli jsme si jako dva kamarádi ke kafi, popovídali jsme si o tom všem. S panem Šádkem máme čistý stůl.

Omluvil jste se mu za incident?

Posypal jsem si hlavu popelem. On mi řekl, že jsem pitomec a podali jsme si ruku.(směje se) Řekli jsme si věci narovinu, byť k dohodě nakonec nedošlo. Fotbal je ale nevyzpytatelný. Teď přišel Honza Kuchta do Sparty, což by těžko někdo mohl předvídat.

Po události v Edenu ale vypadalo, že Plzeň je vám navždy zapovězena. Připouštíte tedy, že v budoucnu se do Doosan arény vrátíte?

Teď jsem v Indonésii, mám v Persiji smlouvu na tři roky. Je mi ale teprve devětadvacet, takže návrat do Plzně možný je. Uvidíme.

Jaké postavení má Persija v Indonésii?

Historicky se jedná o nejúspěšnější klub v zemi. Má postavení jako Sparta nebo Slavia v Česku. Po celé Indonésii má Persija několik milionů fanoušků. Klub má nejvyšší cíle, určitě se nechce plácat uprostřed tabulky. Chce si naopak zajistit asijskou Ligu mistrů.

Zjišťoval jste, jaká je návštěvnost první ligy?

Persija hrála nedávno přípravný zápas, bylo plno. Tedy dvacet tisíc diváků. Klub poslal na fotbalový svaz žádost, aby mohl hrát domácí utkání na národním stadionu. Vejde se tam devadesát tisíc diváků. Prý to v klidu vyprodáme. Fotbal je prostě v Indonésii jasná jednička, i když populární jsou také basketbal a plavání.

Odpovídá ambicím Persije i zázemí a bydlení?

Máme tréninkové hřiště s umělou trávou. U stadionu jsou pak plochy s přírodní trávou, kde většinou trénují děti z klubové akademie. Když to shrnu, tak hřiště, která máme, stačí. Co se týká bydlení, zatím jsme na hotelu. Do týdne bychom se měli stěhovat do apartmánů. Jsou v komplexu, kde bydlí evropští členové realizačního týmu včetně trenéra Dolla. Většina z nich má také malé děti, čeká nás tam rodinné prostředí.

Zvykl jste si trochu na odlišné klima a spoustu lidí v ulicích?

Na tohle klima se asi nedá nikdy úplně navyknout. Stačí se chvíli projít venku a jste durch, vlhkost je obrovská. Zvykám si pomalu na dopravu. V Praze jsem nadával, když jsem stál deset minut v koloně. V Jakartě stojím deset minut na místě, potom popojedu o pět metrů. Místní lidé jsou ale v pohodě, nikdo nenadává, nejsou agresivní. Jsou k sobě naopak slušní, mají k sobě respekt. Jsem z toho opravdu nadšený. Tohle je hodně pozitivní změna oproti Česku.

Pro Evropany je spíš Indonésie vyhlášenou turistickou destinací než fotbalově zaslíbenou zemí. Zavítal jste v minulosti například na oblíbené Bali?

Než jsme měli děti, byli jsme s manželkou nejdále v Dubaji. Tam jsme létali pravidelně. Bali ale bylo v našem seznamu, kam bychom se někdy chtěli podívat. Pokud bude nějaká ligová pauza, možná na Bali vyrazíme. Let trvá z Jakarty jen hodinu a půl. Je to kousek, asi jako z Prahy do Londýna.

Indonésie je ovšem z ruky, navíc tamní liga není elitní soutěží. Neobáváte se, že sejdete z očí reprezentačnímu kouči Šilhavému?

Nemám s trenérem Šilhavým žádný problém, volá mi před každým srazem. I když jsem ve Slavii nehrál. Bude mě určitě sledovat.