Rodiče našli azyl v Liberci, Rybalka na Ukrajině dobrovolničí. Každý pomáhá, jak může, hlásí

„Každý dělá, co může, aby v těžkých časech vojákům a celé Ukrajině pomohl," hlásí z města Ivano-Frankivsk devítinásobný reprezentant Ukrajiny, který je i mistrem Evropy do 19 let z roku 2009. Tehdy ve finále pomohl zdolat Anglii. Vloni v létě přestoupil z tureckého Sivassporu do Oleksandrije. Poslední zápas odehrál v půlce listopadu. Léčil si zranění kolena, když do jeho země vtrhli Rusové.

„Na fotbal teď nemám ani pomyšlení. Snad se k němu ještě někdy budu moci vrátit, teď jsou však mnohem důležitější věci. Když jsem viděl fotky z Buči, musíme ruský fašisty vyhnat. Musí to skončit a pak budeme silnější a budeme žít v suverénním státě," říká Rybalka, jenž za Slovan Liberec odehrál celkem 55 zápasů a vstřelil 11 gólů.

A v posledním ligovém zápase Liberce s Teplicemi se na stadion U Nisy prostřednictvím nahraného videa i vrátil. „Všichni víte, že na Ukrajině je teď válka, ale my všichni věříme a doufáme, že vítězství bude brzy naše a já budu mít možnost přijet do Liberce, protože Česko a Liberec jsou v mém srdci. Chci všem popřát mír a dobro a poděkovat Česku za podporu naší země a našich občanů," vzkázal na velkoplošné obrazovce.

Na ploše v tu chvíli stáli i jeho rodiče Oleksandr a Valentina Rybalkovi, kteří díky jeho působení ve Slovanu našli pod Ještědem azyl. Spolu se 14letou vnučkou Anastazií, Rybalkovou neteří. Sergej, stejně jeho sestra Anna pracující u policie, Ukrajinu opustit nesmí. „Samozřejmě se o ně bojíme, každý den si alespoň voláme," přiznává Valentina. Otřásli jimi důkazy o ruském barbarství z Buče. „Hrůza, hrůza, hrůza. Ani Němci za druhé světové války tohle nedělali...," zadržovala slzy Valentina.

Před válkou prchli hned po začátku ničivé invaze. „Pocházíme ze Sumské oblasti kousek od hranic s Ruskem. Přestěhovali jsme se do Kyjeva, který pak Rusové bombardovali. Raketa spadla tři sta metrů od domu, kde bydlí naše Anička. Hořely tam domy," popisuje Oleksandr Rybalka válečné hrůzy. Viděli mrtvé.

„Raketa pak zasáhla i školku, kam chodily děti včetně naší druhé vnučky, Sergejovy dcery Emilie," dodává. Emilie s Rybalkovou ženou Margaritou uvažovali o útěku také, po dlouhém váhání však zůstaly se Sergejem. Celá rodina prchla nejprve na chatu do lesů u Kyjeva, kde vydržela deset dnů. Poté odešli na západ Ukrajiny do Ivano-Frankivsku. „Dcera nás pak poprosila, ať vezmeme vnučku a odjedeme do Liberce," líčí Oleksandr, jemuž už bylo šedesát a vlast mohl opustit. Jeho rodině na severu Čech nabídl byt zdarma stejný pronajímatel, u kterého před lety bydlel i Sergej.

Anastazie začala chodit s dalšími krajany do místní školy, kde se náhodou potkala i se svou kamarádkou z Kyjeva. „Ve třídě je nás dvacet pět a moc se mi tady líbí," usmívá se Anastazie. S babičkou a dědou však doufá, že válka brzy skončí a všichni se budou moci vrátit na Ukrajinu a opět se uvidí s mámou a strýcem Sergejem. „Snad to za tři týdny skončí," přeje si Valentina. „Myslím, že to bude trvat dýl," uzavírá s o poznáním menším optimismem Oleksandr.