Článek
„Je velmi smutné vidět, jak jsou profesionální sportovci izolovaní. Myslím, že ti, co se oběsili o sebevraždě přemýšleli hodně let, nejde o pohnutí mysli, bojovali s tím," uvedl při návštěvě České republiky po sebevraždě Rajtorala a Bystroně John Hibscher, ve Spojených státech amerických respektovaný psycholog a ředitel uznávané kliniky Hawaii Island Recovery se sídlem v Kailua-Kona.
„Obecně se většinou oběsí chlap a často tím chce ukázat rozhořčení a zlobu na svět," řekl psycholog. Ve své čtyřicetileté praxi poznal celou řadu profesionálních sportovců, kteří se potýkali s různými typy závislostí, depresemi a úzkostmi.
„Profesionální sportovci jsou opravdu izolovaní od světa. Často nechtějí, ale vlastně vůbec nesmějí ukázat sebemenší slabost. Mají strach, aby si nezničili image. Jsou to hráči, kteří něco znamenají a nemohou najednou ventilovat slabost. Mají naučené, aby ukazovali pouze sílu. Ale uvnitř jsou pochopitelně zranitelní. Když je něco v nitru tlačí, často se o tom s nikým nebaví, což se později projeví úzkostmi, které velmi často řeší pitím, gamblingem a podobně," vysvětlil Hibscher.
Trauma přichází v dětství
„Mnoho z nich také v dětství prožilo nějaké trauma. Jenže děti vůbec neví, jak se s traumatem vyrovnávat, v tom jsou hrozně důležití rodiče. Sice na traumatický zážitek dítě zapomene, ale ve chvíli, když ve straším věku přijde nějaká krizová událost, rozvod nebo finanční problémy, propojí se to a stav to zhorší," popsal.
Podle Hibschera je potřebné a důležité tyto otázky a problémy otvírat a veřejně o nich mluvit. „Je to dobré, aby lidi věděli, kteří jsou v podobné situaci, že jim lze pomoci. Jsem si jistý, že kdybych o tomhle vyprávěl dvaceti sportovcům, osmnáct z nich by řeklo, chci s vámi mluvit o samotě," poznamenal Hibscher, který má za manželku Češku.
„Jsem přesvědčený o tom, že to vychází už z dětství, když jsou děti vedeni jen a jen ke sportu a už od mládí ztrácejí styk s okolím. Většinou jde také o talentované děti, jsou výjimeční, vyřazují se ze svého okolí a rodiče je často do toho i tlačí," připustil.
A dal příklad z praxe, byť konkrétní pochopitelně být nemůže. „Jednou jsem měl sportovce a ptal se ho, jaké měl mládí. Odpověď zněla, že velice dobrý. Táta ho bral na tréninky, byl na každém jeho zápasu, ale stále se řešil jen sport. Jako dítě ho měl v hlavě odmala. Vzpomínka na dětství šla jen tímto směrem, nic jiného tam nebylo," uzavřel.
