Přilétají v zimě v žabkách a v trenkách! Vyrobí v Hlinsku dalšího Kayambu?

„Chceme si vybírat hráče sami. V Česku jsme byli závislí na tom, co nám nabídnou jiní agenti z Pobřeží Slonoviny nebo z Nigérie. Chodily nám krátké sestřihy, které nemám moc rád. Když budu chtít, udělám na nich ze sebe ještě reprezentanta. Proto jsme se do Afriky vydali sami," vysvětluje s úsměvem Daniel Smejkal, manažer IFM-M, která mimo jiné zastupuje explzeňského útočníka Michaela Krmenčíka nebo slávistu Traorého či příbramského Antwiho.

S trenérem divizního Hlinska a skautem téže společnosti Danielem Siganem několik let provozují projekt, jehož cílem je vychovat v solidních podmínkách hlinského areálu z neznámých Afričanů hráče pro profesionální fotbal. Vygeneroval například záložníka Joela Kayambu, který teď válí v Plzni. Od cest do Afriky si slibují, že podobných Kayambů najdou víc. A zároveň doufají, že významně sníží počty finančně velmi náročných zkoušek, které od první chvíle neměly moc šanci na úspěch.

„Párkrát přijel africký hráč, dohodli jsme se s prvoligovým klubem na testech. Jenže ten kluk absolutně zklamal očekávání z videa, druhý den ho chtěli vyhodit. Právě proto jsme se tam vydali. Chceme v budoucnu i do jiných afrických zemí, třeba do Ghany," podotýká Smejkal. „Viděl jsem spousty videí, kolikrát jsem obdivně koukal. Teprve v Hlinsku jsem ale pořádně poznal, co dotyčný hráč umí, co chce, jak si za tím jde," dodává Sigan.

Půdu pro prosincovou cestu do Pobřeží Slonoviny připravil záložník z jejich „stáje" Traoré. „Víceméně využil kontaktů, které nám domluvily turnaj mládežnických akademií. Jenom pro nás dva a prezidenta Hlinska. Jeden z výběrů dokonce cestoval osm hodin autobusem bez klimatizace," vypráví Smejkal.

Když na vesnické hřiště přijeli, spadly jim brady. „Koukal jsem s otevřenou pusou, myslel jsem, že se mi to zdá. Jedna tribuna, hřiště samá díra, hlína, kabiny žádné. Nedokázal jsem si představit, co se tam bude odehrávat. Nakonec jsme si sedli na tribunu, začaly se hrát zápasy. Hráči se převlékali vedle nás, v autě nebo v parku," popisuje Sigan. Nejmladšímu účastníkovi bylo 14 let, nejstaršímu 21 let.

„Během zápasů bylo kolem hřiště přes dvě stě dětí. Jakmile byl poločas nebo konec, vtrhly na plochu a kopaly si. Když sudí zapískal, zase bleskově zmizely. Fotbal tam hrají všichni a milují ho," doplňuje Smejkal.

K cestě do Evropy se upínají miliony mladých fotbalistů po celé Africe. Sní, že si pro ně jednou přijede agent ze Starého kontinentu a nabídne jim angažmá. Na hřišti v obrovské výhni se proto odehrával lítý boj. „Sprinty nahoru-dolů, neskutečný zákroky. Po zápase jsem jednomu klukovi říkal: Hele, přece tě to musí bolet. Bolí, ale až doma, odpověděl mi," povídá Smejkal. Po turnaji si vybrali nejlepší jedenáctku. Místní muž, který se staral o akademie, ji druhý den dal dohromady a přivezl ji. Druhou postavil on.

„Kluci byli nažhavení, ale i nervózní. Tady už jim šlo o všechno. Jednomu hráči, kterého jsem měl původně vysoko na seznamu, zápas nevyšel. Po utkání přišel Traoré a klukům řekl: Všem děkuji, pánové si vybrali tři z vás. Tebe, tebe a tebe. Bylo vidět, jak jsou ostatní zklamaní, ale ujistil je, že se ještě skauti vrátí a že můžou příště vybrat právě je. Všichni měli před sebou příběh Traorého, vědí, že se chytil ve Slavii," uvádí Smejkal.

Jeden z projektu, Nigérijec Musa, který začal přípravu nejdříve s B-týmem Slavie, je už v Hlinsku a patří k nejlepším hráčům, předpoklady má veliké. Někteří další ale jsou zatím v Africe, ambasáda jim odmítla vydat víza. „Nemohli přiletět. Je to celé opravdu složitý proces," upozorňuje Smejkal.

Výběr hráče je ovšem pouhým minikrokem na dlouhé cestě. Po příletu začíná africkým fotbalistům těžký příběh. Přiletí v podstatě bez ničeho. Perou se s jiným prostředím, podnebím, odlišnými zvyky. Sami, tisíce kilometrů od svých domovů, rodin.

„Některých jsem se ptal, co je pro ně nejhorší. Myslel jsem si, že život bez rodiny. Do jednoho mi ale odpověděli, že počasí. Neví, co si vzít na sebe. Tolik vrstev na sobě nikdy nenosili, kulicha neznají. Když přiletí v lednu, jsou nalehko. Jako například Antwi, který je nyní v Příbrami. Ten přiletěl v trenkách a v žabkách. Proč jsi přiletěl v trenkách, ptal jsem se ho. Jeho odpověď? Já vím, že to není ideální. Jenže my nemáme v Africe obchod se zimními věcmi. Má vlastně pravdu," uznává Smejkal, jenž s hráčem vyrazil do prvního obchodu s oblečením.

S parťákem zjistili, že pokoušet se upíchnout hráče po příletu v ligových béčkách, není asi ideální. „To, co vidíme v Africe, oni tady hned nepředvádějí. Chce to čas. Cesta je dlouhá, osvědčuje se nám, že začnou v divizi a postupně jdou nahoru. Jako Kaymaba. Ten začínal v Hlinsku dokonce v přeboru," uvádí Smejkal.

„Jednoho vysokého Afričana - Ahmeda Fofanu, nechtěli v nejmenovaném ligovém klubu, tak jsem si ho vzal k sobě. Po krátkém čase šel hned do druhé ligy. Když už do toho IFM-M investuje, museli jsme mu dát přeci šanci. Pokud by nešel do Hlinska, byl už dávno doma," doplňuje Sigan.

Jeho afričtí svěřenci v Hlinsku cítí velkou šanci, dostat se výš. Před sebou mají silný příběh Kayamby, Traorého i Deliho, touží vystoupat za lepším životem jako oni. Oproti éře Kayamby, který v Hlinsku přespával na divanu a nestravoval se zrovna ideálně, mají jeho následovníci k dispozici velmi solidní bydlení i stravu. Soustředí se pouze na fotbal, trénují čtyřikrát týdně, někteří si i sami přidávají.

Navíc, o projektu se v kraji už nyní ví, zápasy Hlinska jezdí sledovat manažeři nejbližších druholigových klubů - Pardubic, Hradce Králové, Jihlavy nebo Chrudimi. „Hlinsko má vynikající podmínky, aby právě tam afričtí hráči začali, jelikož mají vše na jednom místě a hráči nemusí nikam cestovat na tréninky. Klub nám umí pomoct i se všemi složitými dokumenty potřebnými pro udělení víza pro jednotlivé hráče. Práce s nimi není vůbec jednoduchá, přispíváme jim hlavně na začátku na spoustu věcí, aby se do Evropy vůbec dostali a pak tu mohli fungovat. Jestli se nám to vrátí, je ve hvězdách" uzavírá Smejkal.

V současné době je totiž kvůli situaci ve světě vše pozastaveno...