Před buvoly jsem chtěl skákat na auto, říká Podaný o působení v Indii

Ten gól je příjemný bonus. Do zápasu s NorthEast jsem naskočil ve druhé půli, první dva balóny jsem zkazil, ale v nastavení jsem si to vynahradil. Můj gól ale slavili i domácí fanoušci, to jsem docela koukal.

Indové nemilují ani tak svůj tým, jako fotbal celkově. Užívají si ho, na zápasy chodí hodinu a půl předem. Radují se z akcí, z gólů, samozřejmě když ho dají domácí, tak jsou o něco radši. Ve druhém zápase v Guwahati to byl ale extrém, sotva se domácí dostali na naši půlku, začal celý stadion křičet a pištět. (směje se)

Upřímně, ven se často nedostanu, ale párkrát jsme s kluky vyjeli, především se Španěly, s nimiž si dobře rozumím. Vadí mi bída, lidé žijící ve slumech, nebo jen tak sedící na ulici. Je to smutné, my jsme v pětihvězdičkovém hotelu, je o nás fantasticky postaráno, pár metrů od nás jsou tito lidé.

Zní to neuvěřitelně, ale smějí se! Jsou vitální, šťastní, jsou smíření se situací, dokáží se vnitřně radovat. Zjišťoval jsem, jak to mají s jídlem, byl jsem překvapen snad ještě víc.

Za jedno euro se prý dokáží najíst čtyři lidi na celý den. Vaří si na ulici, mají kotel, do kterého něco hází. Radši jsem se neptal, co.

Jsou tu všude. Cestou z hotelu do obchodu, který je vzdálený čtyři sta metrů, potkám třeba dvacet krav. Jdou si v klidu po hlavní silnici, třeba sedm vedle sebe. Ptal jsem se, jak je možné, že tady jen tak chodí, odpověděli mi, že vědí, kam mají jít. Vypustí je, dojdou na určené místo, kam si pro ně přijede majitel. Dá jim pokyn a ony jdou zase samy domů.

Chodí jich tu mraky, někdy to snad ani nejsou krávy, nýbrž buvoli. Můžou mít určitě přes půl tuny, takže respekt je na místě. Krátce po příletu do Kalkaty jsem potkal na ulici pár buvolů, stál jsem od nich deset metrů. Byl jsem rozhodnutý, že jakmile se ke mně přiblíží, vyskočím na střechu taxíku, který stál kousek ode mne.

Docela ano, snažím se jich nevšímat. Jsem však především rád, že si pomalu navykám na horka, která mi dávala ze začátku pěkně zabrat. Při zahajovacím zápase byla 95procentní vlhkost, byla to řežba. Měl jsem s počasím asi největší problémy z mužstva.

V posilovně na páse to bylo super, tak jsem vydržel všechno, jenže jak jsem vylezl ven, udělal jsem dva sprinty a mohl jít střídat. Nebolely mě nohy, ale nemohl jsem dýchat. V Evropě člověk na chvilku zvolní, aby si odpočinul, ale tady mi nepomohlo, ani když jsem stál.

V úvodním utkání jsem šel do hry v šedesáté minutě, záhy jsem však začal přemýšlet, kdy udělám mlýnek na střídačku, že jdu zase dolů. (usměje se) Abych si přivykl co nejdřív, snažím se co nejvíc času trávit venku, například si čtu u venkovního bazénu. Horka jsou opravdu velká, proto se trénuje brzy dopoledne, nebo navečer. Když tu byl tým z Bombaje, naměřili při ranním tréninku, který začínal v osm hodin, 39 stupňů! To je šleha.

Občas si se Španěly sedneme na kafe, povídáme si. Po výhře nad NorthEast jsme slavili na pokoji. Tedy slavili, dali jsme si dvě piva. (směje se)