Před 60 lety hráli fotbalisté s Brazílií ve finále o Zlatou Niké: Tak na to stříbro z Chile jednu caipirinhu

A co na tom, že tu ruku viděli všichni. Celý stadion. Šestašedesát tisíc diváků v ochozech.

„To jsem byl já. Ten bláznivej Jelen, který dvacet minut před koncem vám všem Brazilcům utekl, vypálil a ty si ten balon mířící do vaší brány zastavil rukou. Vedli jste 2:1, ale mohlo být vyrovnáno. Nebo se měla kopat desítka. Všichni to viděli, jen Latyšev si hrál na slepého," mrmlal Josef Jelínek bekovi brazilských mistrů světa do tváře, když se po padesáti letech v Riu de Janeiro zase potkali.

Česky, to se ví, takže Djalma Santos rozuměl jedinému slovu.

Latyšev.

„Syčák to byl," dával za pravdu o dvanáct let mladšímu levému křídlu československého nároďáku, který se mohl tehdy 17. června ve finále mistrovství světa 1962 na Estadio Nacional v dalekém Santiagu de Chile stát národním hrdinou.

To by ale Djalma Santos nesměl hrát rukou. Anebo by ruský rozhodčí Nikolaj Latyšev musel tu ruku chtít vidět.

„Syčák to byl. On ji viděl, ale až po letech nám vzkázal, že ji nemohl odpískat už proto, aby mu nevyčetli, že straní bratrskému mužstvu z tábora socialismu," věděl své Jelínek, nejmladší hráč, který si památné finále světového šampionátu před šedesáti lety zahrál.

„On se nás pak bál, že raději nenastoupil do letadla, kterým jsme se měli vracet přes Montevideo do Evropy. Když nás viděl na letišti, raději zmeškal odlet," měl sto chutí povědět tomu Brazilci naproti sobě.

Ale co, stejně by mu nerozuměl a překládat tohle všechno nemělo smysl. Zvlášť po tolika letech.

„Řekl bych mu toho víc. Třeba jak si to zrežírovali těsně před finále, kdy vyhlásili Vildu Schrojfa nejlepším brankářem celého mistrovství. Až k nám do šatny mu přišli předávat cenu a horda brazilských novinářů s nimi. A naši papaláši nic. Slovem neprotestovali. Nechali je tam povykovat snad půlhodiny. Měli nás zamknout třeba na záchod, abychom u toho mumraje nebyli, jenže to ne. I Schrojf z to byl celý roztřesený, a když pak večer na slavnostní recepci zpytoval svědomí po strašných gólech, které dostal, jen pořád brebtal: ,Kluci, to oni, Brazilci. Víte, že já na takové ceremonie nejsem.´ Fakt na ně nebyl, takže i proto jsme nakonec prohráli jedna tři a místo Zlaté Niké jsme dovezli stříbrný plecháč a nás jedenáct finalistů také stříbrné placky. Bůh ví, kde té mé je konec. Při stěhování se někde ztratila. Anebo ji děti odnesly ukázat kamarádům a už se s ní nevrátily. Zůstaly jen vzpomínky," mávne rukou nad ztracenou relikvií z památného mistrovství světa v Chile ´62 Josef Jelínek, jeden z pěti posledních pamětníků v dresu největšího outsidera celého mistrovství na slavné tažení z Viňa del Mar až do finále v Santiago de Chile.

Už jen on, který v lednu oslavil jednaosmdesáté narozeniny, jeho vrstevník Václav Mašek, o rok starší Jozef Štibrányi a o tři roky starší Jiří Lála a Adolf Scherer mohou vzpomínat, jak to tehdy bylo, když si málem podmanili celý fotbalový svět.

„Vypadali jsme jako hastroši, protože na cestu nás v baráku tělovýchovy v Praze na Poříčí vybavili oblečením, které měli šest let předtím olympionici v Melbourne. I rádiovky nám dali sebou. A nebyli jen tak ledajaké, protože měli i anténku. Nikdo si je na hlavu nevzal, zato chilského maséra Paru jsme jimi potěšili. Pořídili jsme si ho ve Viňa del Mar, protože se šetřilo a svého jsme si za oceán vzít nesměli. On byl problém i s doktorem, protože i toho považovali papaláši za zbytečného člověka, který bude ve výpravě zabírat místo. Doktor sice nakonec letěl, maséra jsme si ale obstarali až na místě. Jenže po finále ho nebylo z čeho zaplatit. Vždyť my dostali dva a půl dolaru kapesného," pobaveně vykládá Jelínek, jak milého Paru obdarovali teplákovou soupravou s nápisem ČSSR na prsou a jeho děti rádiovkami.

„Ale ty jsme museli po návratu zaplatit, protože patřily ČSTV. Dvanáct padesát každého z nás stála. Strhli nám je z pěti tisíc, které jsme dostali jako odměnu za druhé místo na mistrovství světa. Tedy jen my, co jsme odehráli všechny rozhodující zápasy, protože ostatní kluci z mančaftu se museli spokojit s polovinou. A náhradníci jen s patnácti stovkami."

Ono toho bylo víc, co museli fotbalisté platit ze svého. Trenérovi Rudolfu Vytlačilovi a delegátovi na kongresu FIFA dr. Václavu Jírovi naúčtovali v baráku tělovýchovy třeba i ovoce, které hráčům koupili, když se jim v odborářské ubytovně v Zelené rokli nahoře v kopcích nad Viňa del Mar přejedli banány servírované den co den k snídani, obědu i večeři.

„Šetřilo se na všem. Když jsme přijeli do Santiaga k finálovému zápasu s Brazilci, ubytovali nás ve vojenských kasárnách. ,To si vymohli dukláci´," zahlásil okamžitě Andrej Kvašňák. „Ve Viňa del Mar cimry s kovovými pryčnami pro čtyři lidi, tady sice pokoje pro dva, ale kasárna se vším všudy, aby se cítili jako doma," dobíral si Masopusta, Nováka, Pluskala a vlastně nás všechny, co jsme nosili dres Dukly. Pravdou bylo, že v kasárnách obehnaných vysokým plotem se na pokojích spalo jen po dvou, jenže záhy se zjistilo, že je jich jaksi málo. A tak na jedné cimře nakonec skončil Vytlačil a já s ním. Trenér chrápal, že by ho ani dvanáct chlapů s motorovou pilou nepřehlušilo, já se přitom bál na kavalci pohnout, abych ho snad nevzbudil. Před finále prostě noc hrůzy," je studnice Jelínkových vzpomínek takřka bezedná.

I třeba na Zlatou Niké, kterou při společné recepci pořádané po finále pro mistry světa Brazilce i poražené Čechoslováky prostě postavili v předsálí na stůl a nikdo si jí nevšímal.

„Žádná ochranka, která by ji hlídala, žádní urostlí bodyguardi, kteří by z ní nespustili oči. Stála tam, připadala nám strašně mrňavá a každý si ji mohl obhlédnout, potěžkat ji, zkusit, zda je opravdu zlatá. Někdo z nás si na ni určitě sáhl, což prý nese smůlu. A možná právě proto už neměl žádný z našich fotbalistů si ve finále mistrovství světa zahrát," vypráví Jelínek, jak to prostě ve světě fotbalu kdysi chodilo. I toho opravdu velkého, kdy šlo o světové pocty a Zlatou Niké. A to od finále sedmého mistrovství světa, v němž Československo podlehlo Brazílii obhajující titul šampiona nakonec 1:3, uběhlo právě dnes teprve šedesát let.

Anebo spíš už celých dlouhých šedesát let.

Tak na to stříbro alespoň sklenku caipirinhy pro vás, pět posledních pamětníků.